(…jsem byla. Poněkud. Mimo obraz. :-)
Tak přijel manžel domů, zaparkoval před barákem svoje autíčko, co je na dýlku přes dva baráky, načež děti zaparkovaly s tátou u tátova počítače. Něco her a počítačových legrácek, pak filmy. Znají je už nazpaměť, ale prožitek z nich neopadá, když je to prožitek svátku s tátou.
Hekání, chrčení, neartikulované expresívní zvuky z reproduktorů. Zvědavost zvítězila nad váháním, jestli vůbec mám chtít vědět, jestli mě nečeká něco… – I vnikla jsem do hájemství mužů pod jakousi povrchní záminkou.
"A teď ta Riplejová otevře ty dveře dolů." Děl zaujatě mladší. "A pak tam spadne i s ním."
"Aha, Vetřelec!" poznamenala jsem zasvěceně, zříc bojem strhané rysy kosmické matadorky.
"Vetřelci!" opravil mě opovržlivě shovívavý trojhlas. Aniž by se kdo ohlíd.
Vetřelci na monitoru, vetřelec za futrama.:-)
"Ba ne, vlastně ho tam napřed shodí, ale on se jí pak chytne a stáhne ji s sebou…" pokračoval mladší. "Ha, co jsem říkal! A teď ona otevře tu klec…"
Odešla jsem si naplácat barvu na hlavu.
K dalšímu vniknutí mě přitáhla melodie, kterou prostě můžu kdykoli a kdekoli a pořád dokola, ač je už všeobecně notně obehraná. Brave Hearth. Jukla jsem dovnitř.
"Už mu ji zabili, nebo eště ne?"
"Dávno. Už je pohřeb…"
No tak sem teda spadla z višně, no… :-)
"A teď jí dá pusu." Pravil mladší. "A pak ji přendají do lodičky a zapálí a pošlou po řece."
Na monitoru se William Wallis odklonil od záclonou (nebo čím) zahalené tváře své mrtvé milé a dva károvaně zadekovaní zvedli bílou mumii.
"A nebo vlastně ne, možná ji jenom zapálí. A nebo jenom dají do tý lodičky?" Mladší si nervózně poposedl. "Ne, dají ji do vody. Jo, rovnou do vody ji dají." – Na obrazovce se objevila díra v zemi a hromada kamenů. – "Aha, tak do hrobu. A pak ji zasypou kamenama."
Celou dobu jeho monologu hrála ta krásná muzika, co si u ní s takovým gustem tak vroucně ráda trhám osrdí. Jindy. Když do toho někdo imrvére nemele a neplete si Statečný srdce s Excaliburem…
"Musíš do toho furt kecat a furt říkat dopředu, co kdo udělá? To nemůžeš bejt chvilku potichu?" povídám, snažíc se o laskavě mateřský a vlídný tón. "Oni ostatní taky ví, co přijde, a neříkají to, jen se koukají."
"No ale…" začal mladší.
Leč otec rodiny se postavil na stranu jednotného výchovného působení.
"Adame, to se vážně nedělá."
Mladšímu propadla brada mezi dlaně.
"Týý jóó…" zakvílelo to zosobnění zoufalství a beznaděje.
Scéna s muzikou trhající osrdí skončila, umělecký prožitek ve psí a nad vším utkvělo jen utrpení mladšího, jemuž jsme odepřeli to, co ho na sledování tisíckrát už odsledovaných filmů baví nejvíc. Možnost komentovat.
A to jsem mu udělala tenhle týden už podruhý. Poprvní když jsem mu během společné jízdy autem zakázala posmívat se, spílat a vyhrožovat všem ostatním řidičům vyskytujícím se na stejné silnici jako my a v okruhu sto padesáti metrů kolem.
V té chvíli – zatímco malej brblal a brblal a brblal a stěžoval si polohlasem kocourovi na klíně a nahlas na kocoura na klíně a vůbec na nepravedlnost celýho světa – se mi vybavilo nedávné vyprávění kohosi o tom, jak prý vůbec nepostřehl, že si kamsi do dálav za prací veze v autě dítě, jež zapomněl vysadit na místě určení.
Neskutečný. Nedovedu si představit. Že si někdo všimne, až když se něco vzadu náhodou víc pohne. Neznám.
To musí být přenádherně milý, krásný, k zulíbání mlčenlivý dítě…
Komentáře: