… teda aspoň do příští neplánované odstávky kotle. :-) Ale něco už vím…
Přijel pan opravář. V novým pick-upu, nově pomalovaným. V té stejné staré pracovní kombinéze, co před rokem. Akorát když jsem tak koukala, jak se mu ta kombinéza za ten rok zase o kus srazila na šířku, začla jsem mít divný tušení.
Už před rokem pan opravář potřeboval asistenci. Už před rokem, ba před dvěma bylo při porovnání rozměrů naší kotelny, našeho kotle a páně opravářových proporcí jasný, že jestli se pracně, bokem a v podřepu (aby tím nejužším místem mezi kotlem a zdí procházela hlava případně hruď, a nikoli břicho) protáhne jeho mohutná kombinéza k elektrický skříňce, tak že to bude mimořádný, takřka fixní výkon. V té dosažené pozici.
Byl i letos. Ještě pracnější, ještě fixovanější a ještě obdivuhodnější. Letos jsem už nevěřila, že se to povede. Leč jsme za těch pár let sehraná dvojka, pan opravář ví, jak hezky se umím usmívat a že ho obdivuju, a já už vím, kde má v kastlíku který nářadí a co potřebuje podat, vím, že vzad zkroucená dlaň je pokyn k odebrání či naskladnění šroubečků (nesesunout z nich podložky podmínkou), a k nahazování či vyhazování jističe mi stačí pokyn "Hmm…"
Pan opravář i letos koukal do útrob ministrojovny stejně rozvážně zadumaně jako loni. Stejně bezradně jako já včera. Páč zdánlivě vrčelo všechno, co mělo, svítilo, co mělo, ba i ty střižný kolíky tam seděly pěkně vcelku, hrdě a pevně, leč motor nevrčel a ani se netočil.
Vylovili jsme ze tmy kotle další díl šamotu, či čeho, a zkonstatovali, že spojíme-li to právě vylovené s tím vyloveným včera, dostaneme dohromady jeden rozpadlý pruh roštu. Dobrý. Původní výrobce a dodavatel náhradních dílů už víc než rok neexistuje, úkol na další pětiletku: Najít jinýho.
Ale ani definitivní uvolnění otočnýho roštu nepomohlo. Osvětlovala jsem panu opraváři cudně fakt, že jsem se v tom už vrtala a vzdala to, když jsem usoudila, že bych musela do pojistek. "Ale to jsem už radši nechala na vás, páč já se v tý elektrice nevyznám…"
"Já taky ne," ujistil mě rozvážně vlídně pan opravář. "Tak mi podejte zkoušečku."
Každoročně rituální dialog.
Zadumání, cože je to za divnej motůrek, na dvě stě třicet na jednu fázi, nebo co, a nikde nic na něm k přeměření, kudy vlastně napájenej… No, bude se muset vzít přeměřit do navíjárny… Kudy ho ale odpojit…
Déja vu.
"Loni jste to někde ustřih a pak to zas spojil a celý to zalepil izolačkou," povídám.
"Fakt?" podivil se on. "To jsem fakt udělal? Že bych tam někam dal čokoládu? No jo, je tam…"
Asi jako když si můj mladší odmotával izolepu na slepení vánočních dárků. Asi tak to vypadalo za chvilku na zemi.
"A proč jsme ten motor loni vyndávali?"
"No, protože jste ho přece bral právě na to přeměření, jak to nešlo a nevěděli jsme proč to nejde. A pak naměřili, že mu nic není, a když jste ho tam namontoval zpátky, tak to šlo a nevěděli jsme, proč to najednou jde."
"A to jsem fakt dělal já?"
"No, vy, já nikoho jinýho na ten kotel nevolám než vás, já jsem vám věrná."
"Fakt?" Pan opravář se uzarděle zaculil, oči dopředu a dolů. Ale ono to v té jeho fixní poloze ani jinam nešlo. "Tak to je hezký… No jo, máte pravdu, už si vzpomínám…"
Okamžik hlubokého zamyšlení se nad motorem vyndaným na podlaze, leč ještě propojeným v čokoládě. I já se zamyslela.
"A co kdybysme ho zkusili pustit teď. Třeba teď když je vyndanej, tak pude."
"Nepude." Pravil opět rozvážně vlídně pan opravář. "Ta převodovka je v pořádku." Přejel šroubovákem po závitu motorové hřídele, jako když milenec prstem odsouvá své uplakané milé pramínek vlasů z tváře. Místo pramínku vlasů nalepeného na tvář odsunul útržek izolačky nalepené na olejem černolesklém závitu. "Tak to zkuste nahodit. Jestli to pude."
Nahodila jsem to. Motor šel. Pan opravář provedl nádech a výdech a zadumaně řekl: "De."
Popodávala jsem šroubky bez sesunutí podložek a šla postavit na kafe. Pan opravář se bokem a v podřepu vysunul zpoza kotle už sám.
U toho kafe načal druhou krabičku Marsek a znovu a znovu kroutil hlavou nad tou záhadou. Tak jsem mu vysvětlila, jak fungujou Windousy. A že jsem moc ráda, že přijel a tak hezky to spravil, a jak se vůbec má a kamže ještě musí jet… A pak jsme si popovídali tak nějak vůbec o všem možným a nakonec jsem mu dala tři stovky za rozborku a sborku, půl druhý hodiny práce ve stížených podmínkách a za čtyřicet projetých kilometrů. Slíbil sehnat dodavatele náhradních dílů.
A když se přebrodil po prkně skrze potopu v našem průjezdě, aby si vzápětí utopil botu ve snaze zavřít za sebou vrata, došlo mi to. Co například mám jako protiváhu za to trápení, který by mě v paneláku nepotkalo.
Třeba tohle. Třeba pana opraváře, co se na něj těším, protože je milej a v pohodě a nevadí mu, že mu kecám do práce a že vždycky zapomenu předem pohledat návod se schematem zapojení motoru a že mi "právě dneska" došlo mejdlo, takže si ruce musí mejt jarem na nádobí… A co se přes to všechno těší on na mě, ačkoli po telefonním sdělení "Kotel" řekne vždycky upřímně zděšeně "Ach jo."
– Tak zas za rok, řekl dneska v těch vratech, ruku na klice, v pravý botě litr vody. – Tak zas za rok, řekla jsem já, usmáli jsme se na sebe a zamávali si.
Komentáře: