… jaro jen tak zadarmo…
Dva dny (jeden vynechaný z důvodu schůzování) zábavy s uhlím. Tedy s odkopáváním zamrzlých vrat, se skládáním uhlí, se znovu zledovatělým rybníkem za znovu zmrzlými vraty, znovu s uhlím, s vymetáním rybníku co kondičním cvičením několikrát denně, znovu s uhlím…
Včera jsem slavně zahlásila hotovo, když poslední lopata toho blbýho mizernýho odpornýho uhlí skončila na hromadě stranou jarní bystřiny, co už si v hliněné podlaze průjezdu vyhloubila docela regulérní koryto. Dneska jsem dozametala ostrůvek suchýho průjezdu, umyla schody a věnovala se už jen průběžnému vyhánění průběžně natýkající potopy. Kanály ještě pořád nerozmrzly, bystřina ještě stále plynule proudí skrze chalupu.
V půl patý odpoledne jdu z maštale, vyježděno, nakrmeno, pohoda klídeček, hrdost nad dobře odvedenou prací nade vše. Otevřu již opět se otvírající a zavírající vrata – a …
"Do prdelééé!!!"
Nepříčetná do běla zapomněla jsem, že mám umytý schody, leč ne tak boty, a vletěla rovnou do baráku, uragán na Floridě hadra.
"Vypadněte od toho počítače! Oba dolů! Kdo tam nadělal ty přehrady?!!!"
"Já…" ozval se hlásek pokornej jako konipásek odkudsi shora nad schody, bezpečně uvízlý za rohem.
Kdo jinej taky, dyk mi to bylo jasný už v těch vratech. Tak dokonalý vodní dílo jako je soustava přehrad, navršených z uhlí velikostní sorty "ořech" a zpevněných bahnem – to nemohlo vzejít z jiné hlavy než z té malé.
"Převlíct, obout, rozebrat, vymejt uhlí, uklidit na hromadu, zlikvidovat do mrtě, nebo zlikviduju já tebe!!! Okamžitě!!!"
Mladší synáček už ani nepíp a rozkmital se do úpěnlivé činnosti, plynule zadusáván tokem decibelů výhrůžek všech možných způsobů obezdušení. Ještě když dřepěl nad první z mohutných přehrad a lopatkou snaživě rozebíral to stavitelské veledílo, řinčela jsem jak okapy po bouřce a vyříkávala mu, jakej je specialista na hatění cizí práce. Dokořán otevřenými vraty jsem přitom vypádlovávala smetákem rybník, živený bystřinou, přitékající přehrady nepřehrady, a tep mi klesal k normálu stejně mizerně málo jako hladina rybníku, jehož poslední zbytky betonového dna vzaly zasvé mou vlastní nedávnou bitvou s krumpáčem. Do prčic.
"Prosímtě proč’s to vůbec dělal?" položila jsem uprostřed pádlovacího monologu zcela pitomou, povýtce řečnickou otázku.
"No já jsem chtěl vědět, co se stane…"
Metr padesát, vejš to nešlo, pak už byl strop.
"Tak už to víš!!!"
Mlaďas v podřepu po kotníky v blátě jen mlčky přikývl, oči jak talíře, lopatka zoufale poskakující po slepených kouskách uhlí.
Za hodinu přišel pokorně nahlásit, že hotovo.
Udělala jsem mu za to večeři s hlavním chodem a polívkou.
(Žádost o špagety jsem zamítla, páč při představě, že je budu dělat potřetí za tejden, už mi šly oči křížem, přestože mě malej přesvědčoval, že v Itálii je měli ještě častějc. – Tak druhý přání: lasagne. No copak já vím, jak se dělají lasagne? Ty znám akorát tak z Policejní akademie… – Tak prej když ne italský jídlo, tak nějaký jiný, třeba anglický. – "Co jí v Anglii, mami? " – "Stejk. Nemám." – "A co v Americe?" – "Hamburgr. Nemám." – "A co v Africe?" – "Brouky." – "Blé. Tak udělej palačinky.")
Tak jsem udělala polívku a palačinky s rumovým tvarohem, aby dětičky pěkně brzo usnuly a já měla čas a klid na zasloužený cachtání se ve vaně.
Jenže doma se jaksi divně začala dělat zima. A já – po půlhodině marnýho modlení se, ať to není pravda – místo ve vaně skončila znovu u uhlí. V kotelně, v kotli. Nad roštem, co se odmítá hnout, přičemž já nevím proč. Do půl pasu v násypce. V dýmu z doutnajícího popele, v nějž se pomalu ale jistě proměňovalo uhlí, někde úplně jinde a jinak, než mělo. V čiré odevzdanosti osudu, s níž jsem to žhavý, dýmající a dehtem mě obalující uhlí vybírala a vynášela a vybírala a vynášela…
Co jsem komu udělala… Za co…
Panebože, já chci chlapa! Aspoň na jednu noc chci chlapa! Co bude umět do rána spravit kotel…
Komentáře: