…letošně zimní hromada uhlí. – To jste se lekli, že příspěvek, co? :-)
Psala jsem před cca měsícem o jaru ve vzduchu a o vzniku soukromého rybníka v průjezdě. Nestačili jsme vymetat vodu. Přituhlo. Rybník se změnil v kluziště. Pak, i když další vlna mrazů polevila, přes den jen neochotně odtávaly velehory sněhu na zasluněné straně průjezdu, horské pramínky stýkaly průjezdem dolů a přituhovaly v dalších a dalších vrstvách na nezasluněném kluzišti za vraty.
Nemáme kam uložit zásobu uhlí na celou zimu, tak nám to vozí průběžně, na několikrát za zimu. Doufání, že oteplení dosáhne i za vrata, se ukázalo pošetilým. Trvalost a tepelnou odolnost našeho kluziště by nám mohli závidět všichni organizátoři zimních olympijských her.

Nejpozdějc na pátek, spočítala jsem si s pohledem na kopeček zbylého otopu. Nejpozdějc na pátek musím objednat další fůru. A nejpozdějc ve čtvrtek musí buď udeřit totální oteplení, nebo krumpáč do země, aby šly otevřít vrata. Protože už několik dní procházíme škvírkou, do jaké se naposledy otevřít podařilo a v jaké pak přes noc vrata definitivně zkameněla, zalitá v ledu. Tedy, my jsme prošli. My doma, co máme předprsí asi tak všichni stejný bez ohledu na pohlaví. Sousedka, co je podstatně podstatnější a přírodou obdařenější, už neprošla a brodila se k nám přes zahradu po kolena ve sněhu.

Uhlí objednáno, za dvě další noci přibyly další dvě vrstvy na kluzišti, perfektně zahladivší vrstvu několika kil soli.

Tak jsem včera popadla krumpáč a jala se ničit olympijskou chloubu. Starší zajuchal a nadšeně se připojil, za což jsem po vydobytí prostoru pro jedno křídlo vrat cítila bezmeznou vděčnost a vyměnila jsem s ním krompáč za lopatu. Zřícená, oházená a obodaná ledovou tříští, ruce jak opičák a záda k nenarovnání.
Synek odpad za deset minut, během nichž se trefil krompáčem do vrat jen asi pětkrát, tak jsme se nadále střídali a nakonec v oboustranným totálním vyčerpání obětovali většinu horké vody z bojleru na zbabělé vyřešení dokončovacích prací. V zájmu záchrany vrat, páč netrefovat se přímo do nich už jsme nezvládali ani jeden. (Čímž jsme ovšem zkazili mladšímu jeho nadšený skandování "Krteček a myška, do toho, krteček a myška do toho…")

(Myslela jsem, že budem dneska svorně jak dva lazaři na záda a ruce, ale kupodivu nejsme. Jediný, co mě po včerejšku bolí, je před lety odložením se z koně na šutr naštíplá kostrč.)

Do rána kluziště, vrata krásně zatuhlá dokořán otevřená. Avie o ně ani neškrtla. (Krom toho, že pan šofér – tentokrát ne "můj" – byl frajer a opovržlivě mávl rukou nad babským ustrašeným kvokáním, ať počká, než vjezd posypu popelem, páč jinak nevyjede. Nevyjel. Než si to ověřil, v klidu jsem si mezitím došla pro ten popel.)

Teď vrata pro změnu nezavřem. Krásně všem do očí zející náš stavební a na kontejner čekající herberk. Završený uhlím, pod nímž plynule prosakuje bystřinka z tajících ledovců. Doufám, že tu poslední letošní hromadu uhlí si nikdo během dalších nocí neroznosí domů. To ostatní tam moc k odnešení není, byvše dokonale zalito v olympijským kluzišti.
Případným zájemcům o krádež neuhelných předmětů doporučuju místo krumpáče sbíječku. Nebolí po ní kostrč.