…ale nelituju.Málokdy ubližujeme proto, že chceme ublížit. Málokdy nám někdo ubližuje, protože záměrně chce ublížit. Koneckonců, proti tomu se dá bránit, je snadné tohle necítit jako ubližování, ale jako ubohost toho druhého.
Daleko citelněji ublížíme, když se ukážeme jiní, než si o nás ti druzí mysleli.
Ztratíme-li kvůli tomu někoho, přijde to líto. Člověka to nutí přemýšlet, jestli to nezavinil on, jestli by se to stalo, kdyby neudělal, neřekl… Kdyby se "ovládl" a neprosazoval se tolik, neukazoval se tak moc takový, jaký se v tom momentě cítil být…
Líto to je. Bolí to. Ale koho jsme ztratili tímhle způsobem, ztratili bychom ho stejně. Později. A bolelo by to ještě víc. Obě strany. O to víc, o co víc by do toho obě strany mezitím vložily a co by tím považovaly za ztracené.
Bolí ztratit někoho proto, že mě viděl nějak jinak. Ale daleko víc bolí, když zpětně zjistím, že ztráta přišla, přestože jsem v tom strachu ze ztráty, ve snaze o neztracení, ve vycházení vstříc vidění toho druhého, ztratila sama sebe.
A vůbec nejvíc bolí, když si člověk musí přiznat, že se to stalo právě proto.
Komentáře: