Dvojí jazyk mám. Ten, co s ním mluvím víc s lidmi a míň se zvířaty, a ten, co s ním mluvím víc se zvířaty a míň s lidmi.
Ten druhý je v nás, ten první se učíme. Paradox – zdokonalování znalosti naučeného jako by zahlušovalo znalost vrozeného. Fylogeneticky. I ontogeneticky. Někdy v dávné minulosti lidi stvořili první větu a začali přecházet na jiný druh informačního spojení. S příslušníky svého rodu, s příslušníky jiných rodů. Tříd. Řádů. A co se nerozvíjí, zakrňuje. Stejně tak i vrozený způsob dorozumívaní se. Druhý, ale vývojově první jazyk. Jsme vychováváni a svoje děti vychováváme téměř bez něj. Informační spojení původní jsme nahradili spojením v symbolech. Něco jako papírky či plíšky místo zlata. Měly by být kryté zlatem ve stálé hodnotě. Občas nejsou. :-)A zvířata nám ho moc nežerou.Jsou lidi, co – aniž by nad tím přemýšleli – se zvířaty umějí komunikovat, bez přemýšlení, bez toho, že by se to nějak učili. Tím naším původním jazykem. Je to v nich víc. Jsou lidi, co se to naučili, protože chtěli. Kvůli zvířatům. Objevili to v sobě. A jsou lidi, co se to nenaučí nikdy. Ani kdyby absolvovali tisíc kurzů tzv. "přirozené komunikace" pana Pata Parelliho (modří koňáci možná vědí) či nastudovali všechny dostupné materiály o etologii zvířat.Učila jsem se to. Vzpomínala. Rozdíl je znát, hlavně na maštali, ale i tak se leckdy musím docela dost soustředit, abych kobyle řekla, co jí chci říct, tím, co cítím. Abych cítila ji.
Ale funguje to. Nemusím říct ani náznak slova, a přesto vidím, jak se najednou přestává "šklebit", uši se jí rozklápějí, hlava jde dolů a nozdry mně do tváře, vidím, jak celá ta masa koňskýho těla povoluje z napjaté ostražitosti, kterou jsem způsobila třebas tím, že jsem přišla do boxu vytočená nějakým člověkem nebo událostí předtím tam venku.
Koně jsou v potravním řetězci kořist. Jsou plaší. Opatrní. Zvědaví a všímaví, ale snadno se zradí. Dlouho si každou zradu pamatují a nikdy se stop po ní úplně nezbaví. Jsou silní, daleko silnější než lidi, co je ovládají. Ale moc to neví, protože jejich prvotní reakce na nebezpečí je únik, ne měření sil. Jsou nebezpeční, když se bojí. O sebe, o hříbě. Když nemají kam utýct. Třeba jako v boxu.Základem úspěšný komunikace s koněm – a přiznejme, že nadvlády nad ním – je nepřipustit situaci, v níž by kůň poznal, že je silnější. A pak druhá nutnost – umět mu sdělit, že od nás nic nehrozí. A dát mu čas, aby ta ostražitá nedůvěra povolila. Nechvátat. Kůň má velkou hlavu, a než se mu to v ní přesype, chvilku to trvá. Chvat a netrpělivost si vyloží jako ohrožení.
Funguje mi to. Dík koním jsem se naučila být trpělivější. Vnímat, jak mě vnímají. Neohrožovat je nedostatkem poskytnutého prostoru, času, informací. Občas se stává, že kobyla udělá přesně to, co jsem měla v úmyslu, ale co jsem nestačila ještě ani naznačit. Nejen pod sedlem, kde bych věřila, že jsem bezděky nějakým minipohybem něco naznačila.
Funguje mi to kupodivu i u kocoura. Přestože je dravec. Ví, kdy, co a jak, pozná. Z jednoho pohledu. Před chvílí mi lezl po peřině, podívala jsem se – přikrčil se a byl pryč. Zaparkoval na svetru – a strnul v půlotočce, když jsem se zas podívala. A pak si klidně lehl a usnul, aniž bych se jen pohnula či cokoli řekla. Věděl to. Ne, proti ťapkám na svetru do maštale nic nenamítám.Kocour jako hladká tichá bytost, která je fyzicky slabší než já, ale přesto ten pocit nemá ani jeden z nás dvou. Hranice nestanovuju, moje hranice jsou respektovány. Když na to mám. Snažím se. Ale je to stálé lehké měření sil. Do rovnováhy, ne do podřízenosti.
Měli jsme i psa. Stačilo mu jednou vysvětlit, že nás má mít rád, a mohli jsme všechno. Pořád. Někdy mi přišlo, že vůbec neví, co a jak, a že je z toho totálně zmatený, ale dělal to poslušně a s očekáváním pochvaly, že tak je to správně. Byl věrný, vděčný, psí. Až do smrti.
A taky jsme kdysi měli slepice. Těm stačilo sypat zrní.
I lidi jsou koně, kočky, psi a slepice. Asi je jich i víc druhů zvířat, ale zatím mi stačilo zhruba tohle poznání, páč zas tak detailně jsem si lidi neklasifikovala. Jen náhodně, když mi někdo nějaký to zvíře hodně jasně připomínal, zatímco třeba některý politiky se mi vůbec zařazovat nechce. S domácím chovem hadů a hyen zkušenosti nemám.Ale to vím, že mí nejbližší přátelé jsou lidi kočky a lidi psi. Ten, co se mi dostal nejvíc pod kůži, je kočka. Ty dvě, co mě jako kamarádky obdivují (a já z toho mám trošku nesvůj pocit, že ve mně vkládají větší naději a víru, než by měly), jsou koně.
Dumám, co jsem já. Z těch chlapů, co jsem kdy měla či testovala, viděl ve mně každej něco jinýho. Hledal něco jinýho. Někteří kočku, jiní koně, ba i psa – a všichni našli. A téměř všichni pak zkonstatovali, že se zmýlili. Kdo chtěl psa, zažil zklamání největší.Dumám. Mluvím sama k sobě tím jazykem, co s ním mluvím se zvířaty, a snažím se vycítit pocit ze sebe sama. Už pár týdnů se takhle namátkově bavím. Aby byl dostatečný počet sebetestovacích vzorků. A myslím, že už vím. Pokud vyloučím chameleóna, tak by to vypadalo na prostřídávání kočky a koně.
Jsem kočka s hlavou koně. Občas se mi to v ní přesýpá…