…
– Tak jak se máš?- Docela to ujde. A ty?- Já jako já, jak jinak bych se měl mít…
(Zasmál by se, vždycky se zasměje po kličce, díky níž setřásl hrozbu, že by měl něco o sobě odpovědět na přímo položenou otázku.)- Ale vypadáš dobře.- No dík, tak to abych se sebou něco začal dělat… Ale ty moc dobře nevypadáš.
(To by řekl určitě. Skoro vždycky to řekl.)- …
(Nevím, co bych řekla já, občas jsem odpověděla vtipně, občas debilně.)- A jak jinak? Máš někoho?
(Ne, takhle by se nezeptal. Podruhý už ne, po tom, co jsem ho minule s takovým dotazem vykázala do indiánské rezervace kmene Ti-kterým-se-informace-neposkytují. Tak jinak:)- No tak hlavně, že se máš dobře. Už ti ani nechybím…- Proč myslíš?
(To bych řekla určitě. Páč su blbá a pokaždý na to naletím. A přitom vím, co bych měla říct správně.)- Že už ani nezavoláš, nenapíšeš…
(Tohle říká, i když dobře ví, že vždycky napřed háže kontakt on. Teda ne vždycky. Vždycky od té doby, co se mi na druhým konci telefonu místo „Ahoj“ začalo ozývat „No, co potřebuješ…“)- A proč bych měla volat? To co potřebuju, mi stejně nedáš…- Nedám, nemám… (V protažení dlouhých slabik radost z pobavení se nad další přihrávkou.) Dneska ti nikdo nic zadarmo nedá, to už bys mohla vědět…
(Smích.)
Někde tam by skončil hovor na tohle téma. Protože kdyby chtěl pokračovat, tak by se zeptal, jestli to potřebuju, nebo jen chci. Nebo by se zeptal, jestli mě třeba nenapadlo, že by taky mohl něco potřebovat někdo druhej. A neřekl by to, co předem varuje před tlučením hlavou do zavřených dveří.
A kdyby to neřekl? Kdyby se zeptal tak, jak se nezeptá? Co bych řekla?
Pravdu.
Co potřebuju, to mi nedáš, způlky proto, že neumíš, způlky proto, že nechceš. A co potřebuješ ty, to ti nedám já, způlky proto, že neumím, způlky proto, že nemůžu.
Komentáře: