Revize přání

/  30 komentářů

„Když jsem byl malý, začínala takhle většina léčebných procedur. Pak hned do postele a za každý vystrčený prst jsem dostal pokutu…“

Kdysi loni na podzim jsem na starých stránkách v lehce melancholické náladě sepsala seznam toho, co bych ještě někdy chtěla zažít. A myslela jsem si, v danou chvíli, že jsem tím srovnala všechno v sobě, když jsem vyjmenovala to hlavní. Jenže to hlavní se hledá v hlavě. Jenže nálady se mění a s nimi i seznamy. A člověk pořád hledá, i když ne v hlavě, a pořád nachází a pořád asi bude nacházet něco dalšího. Možná po vypnutí hlavy. Možná už jen pro samotný princip nacházení. Pro ten pocit, že seznamy ještě nejsou uzavřeny, dokud je do nich co doplnit.

A tak bezděky, bez uvědomění si, že právě rozšiřuju seznam, napsala jsem tamtéž cosi o tajemném kouzlu nepoznaného. Docela ohromující nález. Dík reakcím i dík tomu, že na rozdíl od mnoha jiných věcí, které vyslovením či vypsáním se přejdou v šanonu „utříděno“ ad acta a ztratí na citlivosti, tahle odněkud z hloubi tisícerých, bez předchozího utřídění ad acta uložených věcí vyskočila vzhůru a už se neztratila. Jako plyn pod vývěvou se roztáhla do prostoru, kam byla vpuštěna. A zůstala.

Pak jsem před Vánoci napsala žádost Ježíškovi. Ježíšek nejenže mi okna neumyl, ale ještě navíc mi nenápadně, na konci zahnutým trnem okořenil sentimentálně růžovou vůni toho, čím jsem mu chtěla jen předvést, jak jsem ve svých přáních skromná, když vím, že mě zpátky do role dítěte vrátit nemůže.
Říkala jsem si, „Už žádný další přání do blogu, holka, ujedeš…“
Ale ono to asi nejde. Možná ani tak nehledáme my, možná spíš ono si to hledá nás.

Třeba zmínkou o bacilech, co se vyhánějí vanou plnou horké vody a pak šup s čajem do postele, tak, že ani prstíček nesmí vyčuhovat… Zmínkou co zatrnula v paměti, zachytila se jako kudlibabka… A zůstala.

Jsou věci, co mi chybí. Dlouho. Chybí mi (a nejsem sama, vím), že není a už nikdy nebude pocení, jako bývalo. Pod kupou peřin, co jsem si nepřinesla sama, co jsem si o ně neřekla. S čajem, co mi bez ptaní uvařili, aniž jsem si všimla kdy. Prostě najednou voněl a byl. S přítomností tatínka, co si sedne vedle a něco povídá, s usínáním v polomrákotným rozpouštění se do čůrků potu, s teploměrem přilepeným na kůži, klidně, úplně klidně, protože v jistotě, že se nerozbije, že tatínek, i když právě teď odešel, tak nejdýl za dvě minuty přijde a ten teploměr vyndá… Usínání v jistotě, o níž netřeba vůbec přemýšlet…

Neexistuje to. To, co je jen jednou, a když od toho člověk odejde za dalším, tak už nikdy zpátky. Ale přála bych si to. Aspoň zdát.

Až budu mít příště horečku, uvařím si čaj, nanosím si na postel peřiny, napustím plnou vanu horký vody, a pak rovnou z ní zalezu s tím čajem do těch peřin a nebudu myslet na to, jaká mi bude zima, až mokrá jako myš odsud budu muset ven, vyprahlo na jazyku a na dně hrnku pár slz ledovýho čaje. Nebudu myslet na to, že pak budu muset převlíct postel a dát prát prádlo, nebo možná i jít do kotelny.

Budu myslet na to, že nesmím vystrčit ani prstíček, abych nedostala vyhubováno. Budu myslet na to, že slyším tatínkovy kroky a tatínkův hlas, že ho cítím vedle sebe… A usnu s teploměrem přilepeným na kůži. Úplně klidně. S jistotou, že někdo přijde…

Komentáře:

  • Ibádovo oko 21.2.2006 at 6:20

    Jo, když jsem loni léčila holku ze zánětu dutin, když ležela jak chcípáček, s horečkou jak hrom, tak jsem si vzpomněla na svoje dětské marodění. Čaj u gauče s peřinama, polobdění polosnění a blažená jistota, že to přejde. Když jsem se z téhož letos o vánocích poprvý v životě léčila já, ptala jsem se, kde je ta jistota, že to přejde? Žádné peřiny ani čaj se nekonaly, tedy alespoň ne ty, které jsem si nedonesla sama :))

  • fousek 21.2.2006 at 8:22

    "polomrákotné rozpouštění" … přes horečnatou mlhu vnímané polohlasné domlouvání rodičů … "potichu, spí !" …

    a pak odkud pochází ten komisař Wolf … :-)

  • Jirka* 21.2.2006 at 9:59

    …a jednou z těch pokut bylo, že se nesvezu na koni… opravdovém koni, který nám byl k malé projížďce pod dohledem jednou nabídnut. Jednou. Vyšlo to, i když držet všechny prsty pod peřinou se nepodařilo. Ono když se chce tomu tátovi vysvětlit, že na stropě je pavouk, tak se prostě nedá nic jiného dělat. Stříbrná Isabela. A ještě v zimě! Ten pohled z ukrutné výšky nikdy nezapomenu, i když to bylo jen jednou…. Mimo svět mé paměti je to pryč, ale můžeme si to všichni ještě několikrát zopakovat, ale z jiného úhlu pohledu. Hodně z těch, co sem píší si už zopakovali. Já ještě ne. Já až jednou…

  • ghost 21.2.2006 at 11:01

    Existence některých jevů mi přijde tak přirozená, že by mne ani nenapadlo, že k nim někde nedochází, že je někdo postrádá.

  • Jirka* 21.2.2006 at 12:23

    Nepostrádá…došlo k nim a jsme rádi…..jen vzpomínáme….

  • rulisa 21.2.2006 at 12:37

    Jirka: Dumám, na kterou kobylu bych tě posadila, páč ta moje mrcha jemnocitná by tě asi setřásla…

    Ghost: Z toho, co a jak okrajově píšeš o svém manželství, jsem neměla pocit, že by ti někdo při horečkách poskytoval onen pocit. Ale asi jsem se mýlila. :-)

    Fousek: Tobě ušmyknu ty fousy, virtuální příteli… :-)

  • fousek 21.2.2006 at 12:48

    tak jo, ale humánně, prosím :-)))

  • rulisa 21.2.2006 at 12:51

    Veterinárně… :-)))

  • fousek 21.2.2006 at 13:06

    veterinárně? tak pod tím si umím představit jedině stříhání ovcí a vypalování značek … :-)))

  • rulisa 21.2.2006 at 13:11

    Vyber si: Kardan, nebo bowden… ? :-)

  • Anonymous 21.2.2006 at 13:30

    bowden – kardan je náročnější na zástavbu … :-)

  • ghost 21.2.2006 at 13:37

    Ru: Teď jsi mne dostala. Na co je člověk zvyklý, to mu přijde tak samozřejmé, že to automaticky předpokládá všude. Poskytovat v nemoci maximálně komforní servis považuji za naprosto přirozené u lidí, kteří obývají jeden byt, bez ohledu na míru jejich vztahu či nevztahu.

  • rulisa 21.2.2006 at 13:40

    Přiznávám, že jsem aut, páč zástavba mi do stříhacích strojků na ovce ňáko nepasuje…
    Ale vybral sis dobře, ty bowdenový se používaj skoro častějc, ten někde půjčit seženu… :-)

  • fousek 21.2.2006 at 13:57

    no, kardan je pevná hřídel s kloubama a bowden ohebné lanko v ohebném obalu :-)

    ale nezapomeň, že nevíš, jestli je co stříhat :-)))

  • rulisa 21.2.2006 at 14:05

    Což o to, co je kloub a co lanko bych věděla, ale ta zástavba… Zástavbu na kloubu si představit neumím. Asi mi zas chybí odborná terminologie.
    VŠZ – univerzální škola, ode všeho kousek, ale nic pořádně…

    Jinak jsem volala kamarádce, co má v tomhle dík pobytu v praxi o něco větší přehled než já, a ta mě vyvedla z omylu, prý poslední dobou se už víc používá kardan.
    Ale já ten bowdenovej seženu, já ho seženu… A pak obowdenuju, co bude, hlava nehlava… :-)))

  • fousek 21.2.2006 at 14:56

    a jejej, už abych se učil, co si to ti skini zpívají za písničky :-)))

  • fousek 21.2.2006 at 14:59

    jinak zástavba znamená, jak se to do stroje umístí a kolik to zabere místa

    a jsem potomek pastevců ovcí kdesi z Transylvanie … :-)))

  • rulisa 21.2.2006 at 15:22

    Zaplaťbůh za vysvětlení, se mi ulevilo, mně se tam to sídliště ne a ne vejít… :-)))

    Transylvanie? Beru s sebou česnek…

  • fousek 21.2.2006 at 15:27

    není na pohon toho střihostroje potřeba traktor nebo vétřieska?

  • rulisa 21.2.2006 at 15:52

    :-)))
    Jsem si představila vétřiesku na australský farmě…
    Ale takovej ramenatej střihač ovcí, co si jedním hmátnutím jednou rukou otočí ovečku vzhůru nohama… bzzz bzzz… a nadejchaná masa vlny se svlíká jako chundelatej rozepínací svetr… hmm…

    – Bingo… Já měla vždycky podezření, že to nebude jen těma ramenama, že je na tom stříhání ovcí něco erotickýho…

  • fousek 21.2.2006 at 15:57

    :-)))
    ale nějak to museli stříhat i ti staří Valaši – nemyslím koně …

  • rulisa 21.2.2006 at 16:04

    Myslíš vétřieskou…?

  • radka 21.2.2006 at 21:53

    vim ze jsem jako dite byla hyckana. Nezanechalo to ve me prakticky zadne pocity. Akorat velky pocit osamelosti. Tyhle pocity se me zmocnuji kdyz si vzpomenu na detstvi.

  • rulisa 21.2.2006 at 23:12

    Nechci (a nechtěla jsem) rozebírat svoje dětství. Nemyslím si, že jsem byla hýčkaná ve smyslu rozmazlovaná. I když pozornost se na mě soustřeďovala samozřejmě víc, než kdybych měla sourozence věkově bližší, než mám. Matka mi mockrát vypočítala, co všechno pro mě kdy udělala, když mi to a to koupila, ušila, vařila, vzala mě tam a tam… Ale přesto ten pocit nemám. Otec neřekl v tomhle směru nikdy nic, naopak se kdysi omlouval za to, co (kvůli jejich rozvodu) nebylo, ale přesto když si vzpomenu na dětství, vzpomenu si na něj. Na jeho hlas, gesta, mimiku, různý výrazy v očích, jak se mu objevovaly, když jsme spolu mockrát a mockrát mluvili, o čem zrovna bylo třeba či o čem jsem mluvit potřebovala. Přestože jsme se občas pěkně přeli a od mý puberty si v lecčems nedokázali porozumět, časem čím dál víc, než jsem se posbírala sama se sebou a než jsem se dostala k tomu, že ho vidím jako kterýhokoli jinýho muže s různýma lepšíma i horšíma vlastnostma, dík kterým jsem ráda, že má ženu, kterou teď má, a dík kterým si i jeho ženy hodně moc vážím. Citelně stárnoucího muže, o kterýho se poslední dobou začínám docela dost bát. Ale byl a je. I když já jsem dávno mimo. Kdežto matka mýho dětství mi splývá do mlhy neurčité přítomnosti někoho, kdo tam někde taky existoval.
    Asi není hýčkání jako hýčkání.

  • fousek 22.2.2006 at 7:57

    16:04:42 : :-))) to právě nevím … sice v přímé linii (z matčiny strany) ale z blízkých předků už s ovcema nikdo nepraktikoval …

  • fousek 22.2.2006 at 8:01

    23:12:29: ze střípků už posbíráno, potvrzeno (dneska ráno) :-)

  • Nomád 22.2.2006 at 10:44

    Asi začnu dělat seznam prvních příznaků stáří. Možná by mezi ně mohlo patři i to, že při (údajně) obyčejné chřipce člověk začne uvažovat o tom, jestli se z ní ještě vůbec vykřeše. Každé další nachlazení jako by bylo o kousilínek horší a při každé chřipce si člověk řiká, že takhle blbě mu asi ještě nikdy nebylo. A kdo ví, jestli je to vůbec chřipka. Řádí ty meningokoky… A nebo! Nekejchnul na mě herdek někde papoušek?

  • rulisa 22.2.2006 at 13:38

    Nomáde, v pětašedesáti virtuálního věku by sis měl měřit taky cholesterol (Co je horší – cholerik, nebo cholesterolik?) a nevylízat na net, když je inverze. :-)

  • fousek 22.2.2006 at 14:31

    Nomád: člověče, jestli to nebude ta horečka omladnic … :-)

  • radka 22.2.2006 at 20:02

    z detstvi si pamatuju pocity viny. Delala jsem ruzne spatnosti, ktere jsem pred maminkou tajila aby nebyla ze me zklamana. Byla jsem presvedcena ze jsem hrozne zla. Tenhle pocit zle povahy se vekem zesiloval a v puberte primo explodoval. Zrovna predevcirem jsem to s mojima rodicema rozebirala. Vylezlo z nich, ze mi nerozumeli, ze jsem byla hrozne uzavrena a nikoho jsem nepustila ani na krajicek svojeho nitra. bodejt!!! Jeste by mohli odhalit moji pravou podstatu :o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.