Je to dlouhý, rozvleklý a nechutně naturalistický až úchylný. A není to o sexu.

Bylo to o víkendu. Dala jsem prát prádlo, zavřela skleněné oko (ne svoje) a odešla vařit. Když jsem se vrátila do koupelny, bylo dopráno. Samootočný čudlík způsobně samopootočený z polohy 2 do polohy 4. Akorát, že při pohledu z očí do oka se na tmavé hromadě prádla jaksi ještě pořád bělal bílý kopeček pracího prášku, přesně tak, jak jsem ho tam oklopila z odměrky před půl hodinou.

Skvělý. Jestli to bude další výměna programátoru, tak mě švihne. X tisíc opravářovi potřetí za … – za kolik vlastně let?

„Jak dlouho vlastně máme tu pračku?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem při krájení cibule, neb se mi za zády pohyboval muž.
Řekl, že neví, že si nepamatuje, jak moc malý mimino byl mladší, když jsme tu pračku kupovali.
Nesouhlasně jsem uťala další cibuli to, čemu moji bývalí žáčci tvrdošíjně říkali podprčí, ať jsem se při hodinách přírodopisu snažila, jak jsem chtěla.
„To ji musíme mít dýl, obojí plíny jsme už prali v automatce,“ namítla jsem.
„No jo, ale napřed jsme přece měli tu starou pračku od tety z K.“
„My měli pračku od tety z K.?“ podivila jsem se, protože jediný, na co jsem si v souvislosti s použitou technikou dodanou z K. vzpomněla, byl mrazák, který od začátku našeho užívání tak trošku pořád teče. Ale teče pořád stejně a pořád mrazí, takže už z toho nedělám vědu.
„No tuhletu jsme přece kupovali, až když se ta stará rozbila…“ řekl muž.
„Fakt?“ Chvíli jsem se zmítala v kosmické prázdnotě něčeho, co by mělo existovat, leč v hlavě neexistuje, až pak jsem si matně vzpomněla, že oko pračky taky bývalo o něco větší a plošší a samootočný čudlík že neměl odjakživa polohy 1, 2, 3, 4 atd., ale též A, B, C, D… – „No, jo, vlastně jo…“ přiznala jsem muži užasle jeho pravdu.
„Ty máš tu hlavu vážně na hovno.“ Řekl on, a nutno podotknout, že to nebyla dehonestujícně míněná poznámka, neb to pronesl s nepokrytě užaslejší intonací než před okamžikem já.
Tudíž nebylo nic, co by se mě mělo dotknout. Jen někde uvnitř mě přeskočil kontakt na šuplík, do kterého se archivují již definitivně dohotovené produkty vlastní mozkové výroby, například po odeslání kliknutím na „Publikovat“ v Editaci blogu.
Otočila jsem se čelem natřičtvrtě vzad.
„Ale tohle je přece naprosto zbytečný si pamatovat,“ řekla jsem s úsměvem. „To jsou fakta, co kdybych nebyla líná, tak si je někam napíšu a úplně to stačí. Já si pamatuju vůně, zvuky, pocity… A ne věci…“
Neodpověděl na to radši už nic.

O něco později jsem šla spát. A zdál se mi sen. Sen jako stvořený pro Dee Dee.
Sen, ve kterým jsem bydlela v bytě vedle soukromé ordinace nějakýho lidiléčícího doktora, v jehož roli vystupoval komisař Wolf. (Přísahám, že nevím, odkud se tam vzal, páč jsem ho v televizi nezahlídla už několik let, ale mám podezření, že vyskočil z nedávno uskutečněného rozhovoru s kamarádkou, která si stěžovala, že ji ty kriminálky už vůbec nebaví a že například Wolfa nebo Sisku už nemůže ani vidět.)
No a v tom snu mě strašně bolelo břicho (ono mě bolí i v reálu, od tý doby, co jsem snědla ty postarší škvarky, ale zas tak zlý to není). Bolelo mě a tvrdlo mi – prsty jsem si v tom snu nahmatala zduřeninu nalevo do pupíku a věděla jsem, že slepák to není, páč slepák je vpravo. Ale ta zduřenina byla, jako by mi pod kůži prostrčili placatej šutr. A o něco výš mi někdo přešoupával další šutr ze strany na stranu…
I vzpomněla jsem si v tom snu, že jsem někde četla (probůh, naprosto netuším, kde, tak asi… Já si klidně do snu propasíruju, že mám z vědeckých pramenů i blbost, co si vymyslím úplně sama…), že je dobré si prstama přes kůži nasahat a povytáhnout dané zatvrdlé místo útrob – asi jako když přes hadrovou nákupní tašku nahmátnete buřta – a pak je pořádně mnout a masírovat, protože tím se to (zatvrdlý obsah) jakoby rozmačká a pomůže se střevní pasáži. I učinila jsem.
Mám kůži poddajnou, ale v tom snu byla ještě poddajnější, takže to šlo docela dobře. Masírovala jsem a mnula buřta v dlani, chvilku toho vlevo dole, chvilku tam toho o něco výš… – Až mi zničehonic ta vyšpulená, kolem buřtu obepnutá kůže rupla.
Fakt. Normálně jsem najednou měla vlastní střeva před očima, takovej poloprůhlednej materiál, něco mezi mikrotenovým sáčkem a papírem na tlačenku, akorát že jemnější, o hodně jemnější a nešustilo to… Ale byla v tom nacpaná tlačenka mých útrob. A měla jsem toho ohebnýho průhlednýho potrubí rázem plný ruce. A poprvní v životě jsem zalitovala, že jsem si přestala kdysi kousat nehty, protože jsem si ten jemnej tlačenkovej papír tím jedním neokousaným, úhledně přečuhujícím nehtem protrhla.
– Ty bláho… Tak tohle už zpátky nedám, to by tam uvnitř nefungovalo… Co s tím…
I běžela jsem sama se sebou v náručí k doktoru-komisaři Wolfovi. Ten – v bílém plášti uprostřed bílé ordinace – se na mě usmál svým televizně klidným, vševědoucným úsměvem, usadil mě vedle kamen (vysvětlí mi někdo, jak může mít doktor tak čistě bílou ordinaci, když ji vytápí uhlím v Petrách?) a řekl mi, ať z toho zatím vymačkám, co půjde vymačkat (jakože ten bolest způsobující zatvrdlý obsah) a že až dodělá posledního pacienta, tak že se na to podívá a že když tak zajedem do nemocnice.
I dřepěla jsem u kamen a vymačkávala. A přitom dumala, jestli teď právě uvolňuju lačník, tračník, nebo kyčelník a jestli to mám vzít tím měkčím nebo tím tvrdším napřed a jestli je ta stupnice tvrdosti fakt Moosova, když stupnice větru je Beaufortova a stupnice zemětřesení Richterova a ulice v Brně Loosova a Richter byl vlastně nějakej houslista nebo klavírista…

Nevím, jestli mi nakonec střeva slepil dohromady a naskládal zpátky doktor komisař Wolf, nebo jestli mě jen odvezl do tý nemocnice, protože pak jsem se probudila. Ale uznejte, že při tom všem, co mi vězí v hlavě, si prostě fakt, ale fakt nemám šanci pamatovat takovou zbytečnost, jako je nějaká před lety vyhozená pračka od tetičky z K.