A rozmrzly mi škvarky za oknem v síni, tudíž jsem je urychleně dojedla a teď je mi z nich divně. Nebo z toho piva, co jsem je s ním přiklopila?

Jisto je, že taje. Všechno. Rampouchy na střeše nad kuchyní kapou celej den a z obou stran okna to vymňoukává už dny dva. Náš kocour – takřka ještě pod zákonem – sbalil ženskou.

Teda – ona sbalila jeho. Chce se mi napsat „tak, jak to bývá“. Ale jsem taktní a napíšu, že se zase jednou potvrdilo, že ty patriarchální, zákonů přírody se dovolávající teorie o samcích jakožto lovcích kořisti i srdcí a o panenkách čekajících vsedě v koutě nemají s přírodou nic moc společnýho. Náš kocouří záprtek samce byl prachsprostě odloven.

Jednoduše koukl z okna a tam seděla ona – černá jako noc, tlustá jako… – No vážně. Hledala jsem na netu, jestli najdu nějakou podobnou, že bych vám ji podstrčila na ukázku, ale takhle tlustou jsem nikde nenašla. – Vztekle na našeho na šířku třetinovýho adolescenta vymňoukla, až zajel zpátky a spadl z topení. A pak si na něj počkala. Tam venku. Strávili spolu několik hodin (po kterých jsem ho sundávala ze střechy) a já pochopila, že jsem právě byla svědkem vzniku lásky na první pohled.

Další den si pro něj přišla. Tlustá černá obluda s jedním uchem zjizveným a s chlupama na hlavě i na ocase věkem už poněkud prořídlýma. A mňoukala tak, jak každá jiná ženská, co se nepříčetně zamilovala – tedy udělal-li kocour krok k ní, vyjela po něm, že ho sežere, udělal-li krok zpátky, byl z toho hysterický výstup „Neopouštěj mě“.

V životě bych neřekla, jak pestrou a výmluvnou škálou zvuků disponuje ženskokočičí neuróza.

Dneska jsem už kocoura ze střechy nesundávala, přišel sám, jakmile jsem rozsvítila v kuchyni, a sotva byl vpuštěn, sežral mi česnekovej rohlík od úst. Hysterický výstup Černé za zavřeným oknem trval o půl hodiny dýl než včera.

Copak to ta káča nesoudná nevidí, že se k němu vůbec nehodí? Mně by se pro něj tak líbila ta mladá, vznešeně decentní bíloflekatá od sousedů z druhé strany…No nic. Trénuj matinko, zanedlouho budeš řešit nesoudnost úplně jiných kočiček. A nepochybně taky bez úspěchu…Jo, jo, taje a kočky to vědí. Já to už vím taky, protože v průjezdě nám stojí voda. Ne že by to bylo znát na těch hromadách sněhu venku. Ale na kotníkách od bot to znát bylo. Akorát jsem tam v tom průjezdě dumala nad tím, že nejen patriarchální teorie o dobyvačných samcích, ale i teorie fyzikálních zákonů dostávají povážlivé trhliny. Páč jinak nechápu, jak je možný, že z ledu v průjezdě mám soukromej rybník, ale ta hromada mokrýho uhlí, co nám dovezli tudlevá, je furt jedna velká zmrzlá hrouda, o kterou si lámu lopatu.

Neforemná, černá, tlustá hrouda. – Kocoure, kruci, na světě je takovejch krásnejch mladejch koček…