Nevybrala jsem si asi nejlepší dobu pro tenhle článek, vzhledem k právě vypuknuvšímu olympiádnímu fandění. Je mi to jasný…
…ale tentokrát za to může Ghost. Tedy za inspiraci, abych byla spravedlivá. Kdysi jsem už na tohle téma něco plácala i někde jinde v souvislosti s mistrovstvím světa v ledním hokeji, teď se mi to znovu vybavilo. Poprvé hned po přečtení Ghostova článku, podruhé na samém konci dlouhé diskuse.
Rodáci. Slavní, ve světě úspěšní a světem uznávaní lidé, na něž jsme hrdí, protože buď byli (či ještě jsou) stejné národnosti jako my, nebo se narodili přibližně tam co my. Děti se o nich učí ve škole, na jejich jména jsou zaměřeny otázky všech možných televizních kvízů i znalostních testů, kdo je nezná, projevuje tím v intelektuální společnosti jednak vysokou míru diletantismu, jednak nízkou míru patriotismu.
Tenkrát v souvislosti s tím ledním hokejem jsem se dočetla, že „kdo nefandí s námi, není Čech“. Protože oni prý hrajou za nás.
Nevím. Nejsem asi Čech. Tedy Češka. Nefandím, i když jim samozřejmě úspěch přeju, pokud na něj budou mít. Vítězství našich sportovců kdekoli na světě mě nenaplňuje pýchou, nezalykám se z něj radostí, ba nemám ani moc pocit, že jejich hlavní motivace by byla hrát či závodit za „nás“. Řekla bych, že kdyby nejeli na úplně jiný motory (a nemyslím tím jen peníze), láska k vlasti by je k bojům o vítězství nedohnala.
Je to jejich vlastní hra, jejich vlastní úspěch. Nikoli můj.
To samé s těmi ostatními světově úspěšnými rodáky. Ať už jsou to hudební skladatelé, spisovatelé, výtvarníci, vědci, vynálezci… – Jo, byli či jsou dobří, výborní. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že naše snaha pořád děti učit, že tohle byli či jsou slavní Češi nebo potomci českých rodičů nebo sice jinonárodnostníci, ale žijící v Čechách, ta snaha nacházet pokud možno co nejvíc úžasných „rodáků“, s nimiž bychom se mohli ztotožnit a zahřát se v teple odrazu jejich slávy, je balvanem, ustrnulým nám na hřbetech od doby národního obrození.
Asi není problém pochopit, že tehdy jsme potřebovali dokázat světu i sobě, že máme právo na sebeurčení, na uznání síly a historicky dostatečně významného i dostatečně dlouhého přínosu naší kultury, našeho národa, který postihla pouze ta smůla, že je málo početný a zabírající malé území. – Ale dneska…? Dneska, kdy jsme tam, kde jsme, už bychom snad z těchhle berliček mohli být vyrostlí…Nechci tím říct, že bychom měli na svébytnost a vlastní kulturu kašlat, zapomenout. Jen mi přijde, že za každým tím jásotem „To je taky Čech“ nebo „Naši jim to natřeli“ nebo dokonce „My jsme vyhráli“ je kousek toho „..A já jsem taky Čech a vlastně jsem vyhrál i já a natřel jsem jim to tak trochu i já. Nejsem tak malej a blbej, když jsem skorobratr těch tak úspěšných a slavných“.
Hm, a čímpak jsem se já zasloužila o to, že jsme vyhráli? Proč by si mě měl někdo někde ve světě víc vážit kvůli tomu, že Leoš Janáček nebo Emil Zátopek náhodou mluvili stejným jazykem jako já? Umím já to, co uměli oni?
Když se vrhnu účastnit hromadných oslav přivítání mistrů světa, když spoluvytvořím dav, jásající nad „historickou chvíli“, povýší mě to někam? Zvedne se moje cena či odrazí se to na mém vlastním přínosu pro moje potomky a pro moje okolí? Nebo budu mít jen pocit mimořádnosti, protože se budu moct opájet vzpomínkou na svou osobní přítomnost právě tam a právě tehdy?Když spočítám, že na jednoho Čecha připadne v průměru desetinásobně víc slavných rodáků než na jednoho Francouze či Američana, znamená to snad, že si nesu v genech desetinásobně větší nadání nebo že jsem desetkrát schopnější než průměrný Francouz či Američan?
Nebo to znamená, že jsem si právě potřebovala najít něco, čím bych si zaflastříčkovala pocit, že jsem já sama zatím nic moc nedokázala?
Komentáře: