Vždycky to tak je. Někam něco napíšu („…jé, to se mi povedlo výstižně a řízně,“ tetelím se škodolibou radostí…) – a ono se mi to vrátí úplně odjinud, než udělám třikrát čelem vzad.
Dneska jako by to vymaloval. Napíšu kamsi do komentářů cosi jedovatýho o směšnosti knírků, odkliknu, načež čumím jak vejr a přebírám si, kolik pánů, pěstujících si tímto mužný vzhled, jsme právě „osolila“. Ehm, eště že vím stoprocentně, že brácha neumí s počítačem…
No, a pak je opět večeře (dneska přivezli uhlí, pravděpodobně vytěžený ze dna rybníka, takže po jeho šestiručním částečném přemístění do sklepa chutnal synátorům výjimečně i knedlík s vejcem), no a u té večeře měl tentokrát hlavní slovo starší, pyšnej na to, že dostal na poslední písemku z matiky dvojku, páč ostatní dopadli se zadanými rovnicemi daleko hůř. (Znáte to: „…Všechno jsem měl dobře, mami, akorát jak tam pak bylo dvanáct zet rovná se dvacet osm, tak jsem těch dvacet osm podělil dvanácti a vyšlo mi dvě a zbytek šest…“) No a já na něj koukám, jak tak mele a mele, koukám a koukám, a něco je mi na něm furt divný, a pak natáhnu i ten krk blíž… – a najednou je mi to jasný. Staršímu se skví pod nosem knír…
(Teda ale musím se přiznat, že až v oné chvíli mi též došlo, co mi na něm bylo divný předtím, když jsem poslední dobou párkrát letmo zahlídla cosi v koupelně. A věříte, že jsem si teprve ve svých …xx… letech uvědomila, že jsem až dosud žila ve fatálním bludu, neb jsem si až dosud myslela, že chlapům napřed rostou chlupy pod nosem a pak teprv…?)
Komentáře: