…buď okamžitě a bez přemýšlení, protože o věcech naprosto zbytečných je naprosto zbytečno přemýšlet.
Nebo napodruhé, když mi dojde, že napoprvé to nebyla náhoda.
A nebo na potřetí, napočtvrté, napomocté (tisíckrát nic umořilo vola, a já nemám zdaleka tolik sil jako vůl) či sejdou-li se ty případy ve více variantách najednou.

Okamžitě:

– Ječení, řev, hulákání, rozhořčené vpadávání do řeči v půli věty, případně hned na jejím začátku s tím, že dotyčný ví nejlíp, co chci říct.
– zarputile významné mlčení „měla-bys-na-to-přijít-sama-jestli-máš-kousek-rozumu-citu-a-svědomí-v-těle“
– povýšeně blahosklonná shovívavost „já-vím-co-ty-ještě-dlouho-ne- / -ale-baví-mě-pozorovat-jak-se-k-tomu-pachtíš-přes-ty-tvoje-blbinky“
– ironicky k hovoru povzbuzující křečovitoveselost „já-vím-to-co-si-myslíš-že-nevím-a-strašně-se-těším-jak-se-budeš-tvářit-až-to-zjistíš- / -ale-napřed-tě-nechám-vyložit-karty-na-stůl-a-pak-tě-dorazím“

Po druhé recidivě:
– Když někdo mění svůj styl vyjadřování, aby se mi přizpůsobil, ba poupravuje i obsah podle toho, jak na co reaguju já. (Při podezření na tento jev s chutí testuju „snahu“ protistrany. Není nad to předvést např. v příštím mejlu otočku o devadesát až stoosmdesát stupňů. Chameleóna to nezaskočí, vždy a čemukoli se přizpůsobí. Zábavné, pokud to žaludek udrží.)
– Když mě někdo vyzve k rozhovoru „musíme si promluvit“ a pak se z toho vyvrbí situace, kdy zatímco jeden mluví, druhý to má pouze jako oddechový čas pro hledání co nejúdernějších formulací k vyjádření sama sebe, aniž by byť jen maličko naslouchal. (Dobré utnout i v tom případě, že člověk zjistí, že tím neochotným naslouchat je on sám.)
– Když mě někdo vyzve k rozhovoru „tak tohle mi vysvětli“, ale prakticky mě nepustí ke slovu, a i jen snaha otevřít pusu je špatně. (Jednou jsem takhle na „pohovoru“ u ředitele, kdy jsem byla opakovaně vyzývána, abych něco řekla, ale ani jednou se mi nepodařilo kvůli vypuknutí jeho řevu nic doříct a bylo špatně cokoli, co jsem řekla či navrhla, přemýšlela, jestli nemám zkusit říct „venku je krásně“. Spolehlivě by mi tam bylo krásně natošup a nadobro.)
– Když se předchozí vstřícná, k důvěrnému a důvěřivému hovoru vyzývající fáze komunikace ukáže být výborným zdrojem pro extrakci od kontextu oproštěných slovíček jako zbraně k použití ve vlastní prospěch a pro pozvednutí vlastního ega.
Po nezlomném opakování či v kombinaci s jinými případy:
– Když udělám vtip a dotyčný mě rozebere do mrtě, jaké chyby se kde ve mně nacházejí, jestliže dokážu říct či napsat tohle, byť v žertu, protože takovéhle žertování…
– Zatímco když on sdělí něco, za co bych ruku do ohně dala (zvlášť po předchozím vyškolení), že to myslel smrtelně vážně, a co mě naprosto konsternuje bezohledností, nabubřelostí či odérem jiné krásné vlastnosti, vysvětlí mi, že to byl jen vtip, a že vzhledem k tomu, jaký prezentuji smysl pro humor by byl předpokládal, že to při mé inteligenci pochopím. Ale že se očividně mýlil.
– Když někomu sdělím, že o tom a o tom nechci mluvit a nepřeju si, aby se na to ptal. Odpověď: „Samozřejmě, že tvoje přání ctím, protože chápu…“ – a následuje rozbor toho, proč o čem nechci mluvit, co toho bývá příčinou (tak do pátého kolene mých předků) a rada, jak se toho zbavit.
– Když „jako“ vydrží se neptat. Poněvadž se neptá přímo na onu zapovězenou věc, jejíž zapovězení samozřejmě ctí. Vyslovuje pouze tu a tam doufání, že to, co si myslí, že mi teď leží v hlavě, se vyvíjí dobře. Či že se snad moc nemýlí, když tipuje, že se právě zabývám tím, co si on myslí. (Výmluvně pochopeníplný úsměv či tajemněspojenecké pomrknutí očkem nahradí v písemném styku laškovný smajlík.)
Pokud je tou zapovězenou věcí něco, co se týká jeho, vrátí se k ní ještě několikrát, aby mě vždy ujistil, že už je to naposledy, a že je to proto, že něco stran toho zapovězeného právě pochopil, něco právě uviděl jinak, atd., což mi prostě musí sdělit.
– Když někomu v souvislosti s něčím úplně jiným (třeba v souvislosti s diskusí o vodorovných a svislých čarách jako základech vyjádření všeho) sdělím, že šikmé čáry jsou podle mě neopomenutelné, protože například základem "A" jsou dvě čárky směřující šikmo vzhůru do spojení ve vrcholu a jen v půli přemostěné krátkou čárkou vodorovnou, načež on mi vysvětlí, že to nejsou čárky, nýbrž úsečky, že přemostění není vhodný termín, protože není exaktní a on si na exaktnost potrpí, navíc že jsem neuvedla rozpon čárek dole a jejich výšku, a že tedy není "A" jako "A", posléze nadnese krátké pojednání o typu písem a dopadu při jejich neuváženém použití na nevhodném místě, doplněné o vzpomínku, jak ten a ten (ta a ta) mu popisoval(a) "A" taky zcela jinak, ale nakonec dal(a) za pravdu jemu, a závěrem se zamyslí nad obecným sklonem k takovým povrchním popisům, jejichž smutný konec je neodvratný, kteréžto svoje poznání podpoří jedním až pěti dalšími příklady nedostatečného či chybného popisu písmena "A", s jednou až pěti týmiž, exaktnosti zapravdudávajícími pointami.