Začal v pátek, příjezdem mladšího ze školy, nos odřený od smrkání. Starší dorazil dalším autobusem (páteční odpoledne jsou „jeho“, neptám se kde a jak…). A sděloval, že ho škrábe v krku a že XY a YX od nich ze třídy mají angínu.

Sobota, 12:30 –
Starší vyslovuje naději, že škrábání v krku postoupí do té míry, aby v pondělí nemusel do školy. Stejně to prý nemá cenu, když v úterý je vysvědčení a v pátek pololetní volno.
Mladší si maže nos měsíčkovou mastí od babičky a při každém nádechu chrochtá.
Může mi někdo říct, proč všechny choroby začínají v pátek odpoledne?

17:00 –
"Ua – ííííííííííííííííííí…" – mladší si ukopl bosej palec o křeslo, když si dělal pohodlí u televize. Slzy tečou pod brejličkama proudem, nezbývá než držet křečí se klepající, horkou hlavičku v náručí, dokud to samo nepřejde, a doufat, že ty náznaky na dávení jsou jen náznaky. Hubuju, že nemá ponožky.

19:30 –
Vařím třetí várku bylinkovýho čaje a nadávám si, že jsem dopoledne nevstala dřív a nejela do města do lékárny. Ale já fakt myslela, že tam v tý škatuli na lednici ještě ty kapky jsou…
Starší se snažil až doteď dorazit škrábání v krku "zdravotní procházkou" na mraze. Bohužel se zdá, že ho to spíš vyléčilo.
Boha, ne netu píšou, že v pondělí má bejt až 90% lékáren zavřenejch… Čert vem Ratha…

23:30 –
Starší spí jako špalek, mladší kašle a kašle. Suchý, dusivý kašel. Když mladšího budím, aby si zapil tu půlku pilulky, co máme na takovéto účely od paní doktorky doporučenou, sděluje, že nemůže spát, prý nemá dobrý sny.

Neděle, 04:00 –
Po marné snaze štelováním kotle a přitápěním troubou v kuchyni vytáhnout pokojovou teplotu nad 17°C a po hodině čekání, jestli se kašel znovu nerozjede, začínám mít pocit, že už jsem snad schopná usnout taky. Kocour tohoto názoru není, tak ho nemilosrdně smetám ze zavěšení se na mých nohou. Říká, že dneska jsme se ještě neprali.
Dneska ne, moure, dneska určitě ne…

9:30 –
"Ua – ííííííííííííí…" – mladší si přiskříp prsty do dveří. Brečí, ječí a kašle současně, naštěstí ještě nesnídal, tak nemá co tou dávivou kombinací zvracet. Do náruče a čekat… Hubuju, že zas chodí bez papučí.
Starší už absenci ve škole vzdal, potřebuje být zdráv a jít si reklamovat mobil, co mu přestal fungovat.

9:45 –
Řešíme problém, jestli Ládínek Smolík volá S.L. Lomos, S.R. Lomos, nebo S.M. Lomos.
Mladší mezi poštěkáváním kašle sděluje, že po tom Zyrtecu, co jsem mu dala v noci, už se mu spalo dobře.
Bodejť, drobečku, taky to nebyl Zyrtec, ale Diolan…

11:30 –
Na sporáku smažící se cibule, v plánu něco na omáčku a něco k tomu. Jestli plán vyjde, nikdo neví, protože dveře do místnosti, sloužící jako ledárna-zásobárna potravin, zavřených před myšima v prosklený skříni, se zasekly o okraj prastarého lina, nepochopitelně ze dne na den zkrouceného. Kdyby šly otevřít aspoň na škvíru, třeba by se mi je podařilo vysadit…

11:40 –
"Ua – íííííííííííííííííííííí…" – letím v nejčernějším tušení, páč tentokrát to šlo odněkud z kuchyně či koupelny a předcházelo tomu podivné zasyčení… Vřelá voda, nebo co…
V kuchyni se starší nemůže narovnat smíchy, mladší s pistolí v ruce se klepe jako ratlík. Dělal frajera, co každýho postřílí, tak na něj brácha vyhukl s ďábelským zasyčením.
Hlavička v náručí… – Zase nemá papuče.

12:00 –
Jíst budem, podařilo se mi přinadzvednout dveře a přervat je přes lino. Pokouším se odchlípnutý okraj přilepit k zemi izolepou, flastrem, hledám tavnou pistoli…
Starší chodí se šálou kolem krku. Na můj dotaz odvětí, že už se se škrábáním smířil, a že kdyby umřel, tak ho nemáme spalovat, protože by se nemohl proměnit na upíra.

12:30 –
Kuchyňským nožem jsem vypižlala v linu půlkruh kolem dveří. Aby šly příště aspoň snáz vysadit.

13:15 –
Usedáme k obědu. Brambory, tak pracně vydolované ze zásobárny-ledárny, tam se vší pravděpodobností namrzly. …Jsou hezký, jsou sladký, jsou jako med…

14:00 –
Mladší se s nadšeným chropotem v nose i plicích ujišťuje, že skutečně, ale skutečně nepůjde do školy ani v úterý. V úterý totiž mají hudebku, a když nebude muset na úterní hudebku, oželí teda i ten pondělní tělocvik.
Starší oznamuje, že prosí být v následující půlhodině nerušen, protože právě začíná psát knihu.

Huh…