Pár let tomu nazad, co jsem začala tu a tam číst blogy. Náhodně. Pravidelně až později. Až jsem se víc naučila s počítačem a měla víc přístup na net.

Mezi prvními byla Rhapsody, tak nějak těsně předtím, než potkala Maxe. Či spíš on ji, naštvanou u jejího nepojízdného auta, v lodičkách a silonkách bádající, co s tím píchlým kolem a nevěřící, že ten frajer ramenáč fakt, ale fakt… No fakt. Dodneška. (Pokud si to pamatuju špatně, klidně mě opravte, mám sklon si věci domýšlet, když si je nepamatuju.)

Další byl Tokugawa. Jeho rodinný postřehy, způsob, jakým dokázal podat drobné příhody svých dětí, a hlavně obrovské potěšení z té rodiny i z těch příhod, jaké v jeho článcích bylo cítit.

Ale ta úplně první, to byla Sandra. Sandra, co to měla ráda a nejenže se za to nestyděla, ale taky se o tom tehdy ještě nebála psát. Dokud se jí to nevymstilo. Nejspíš to byl jen chytrý reklamní tah založený na vlastní fantazii a možná to vůbec nebyla ta Sandra, ale nechť, minimálně virtuální ženská, provokativně píšící o sexu, to byla. Pro mě osobně důležitá nejen faktem, že to všechno psala na nějakých stránkách, kterým se říká blog.

A pak jsem si – za dlouho – založila blog taky, jen tak, že jsem chtěla vědět, jaký to je, jak se to dělá a co to dělá. Aniž jsem měla nějakou přesnější představu, jen že by to mohl být dobrý trénink psaní i hlavy. Vlastně – jednu představu jsem měla, že si nebudu psát deník „co jsem dělala, kde jsem byla“, ale že tomu dám nějakou jednu náladu, jeden styl… Rozhodně ne styl vybrečování se z bolístek, stěžování si na to, jak mi kdo ublížil…

Ale ono to asi úplně nejde. Ne v okamžiku, kdy člověk přestane brát blog jako pokus sama na sobě a kdy se mu na jeho blogu začne líbit. Kdy je na svém blogu najednou jaksi doma. Kdy se mu myšlenky začnou rozdělovat na úvod, gradaci a závěr s pointou. A kdy do toho najednou vkládá víc a víc sebe…

Ono to asi s precizním dodržováním sebeovládanýho odstupu nejde. Odstup je chlad, někdy i prázdnota. Myslet si, že lze odkládat myšlenky bez odložení toho, co k těm myšlenkám vedlo, je pošetilost. Nebo to neumím (to spíš). I když nenapíšu „stalo se mi to a to“, stejně je čitelno, že se něco stalo. Nebo naopak není čitelno nic. Jen prapodivné proměny ve stylu, nepochopitelné obraty z jalové rádobyveselosti do trudnomyslné melancholie a pak do zdánlivě bezdůvodné agresivity či naopak… Navíc, když jsem pak v rámci obhlédání „konkurence“ zjistila, kolik dobře píšících, přemýšlejících a zajímavých lidí je kolem, a nebojí se…

Já se bojím.

Všechno, díky čemu virtuálně působím jako rozumná, je důsledkem tisíce strachů. Za všechy případy, kdy jsem se v životě vyhnula čemukoli zlému, můžu děkovat strachu. Za všechny případy, kdy mi uteklo co dobrého, nebo kdy jsem v domnění, že prchám před zlým, skočila rovnýma nohama do ještě horšího, taky. Za to, co mám v hlavě, jakbysmet.

Poněvadž to, co mám v hlavě je důsledek přemýšlení ze strachu. Ze strachu z ostatních, ze sebe.

Přemýšlím, protože se bojím, že mi někdo ublíží. Přemýšlím, protože se bojím, že jsem někomu ublížila. Přemýšlím, protože se bojím, abych neudělala chybu, přemýšlím, protože se bojím, že jsem ji udělala, protože se snažím pochopit, proč jsem ji udělala… Přemýšlím, jaké je riziko, že ji udělám znovu, a jak moc se toho mám bát. Přemýšlím, jak to udělat, abych se jí nebála, až zase přijde (protože na 99,9 % přijde).

Ale už nepřemýšlím, jako kdysi, proč v tom a tom mi osud nedopřál být tak dobrá jako ostatní. Proč selhávám. Už nepřemýšlím, co udělat, abych se změnila. K normovanému lepšímu. To myšlením nejde. Žádnými předsevzetími. Je jednodušší a účinnější přemýšlet na podkladech toho, co mám a jsem teď, než na podkladech, jaké si člověk maluje, že jednou, za čas, když se o to bude snažit, dostane. Nedostane. Jen pár prováděcích předpisů se mu možná podaří pozměnit, víc nic.

Proto byla spousta mých minulých chyb. Že rozbor budoucího nestál na přítomném. Je lepší se bát věřit v zázraky, než se bát sama sebe. Když se vypustí snaha zhmotnit sama sebe do zázraku, pak strach z toho, že člověku zůstane jen on sám takový, jaký je teď, naráz přejde. Přestane se snažit držet odmítavý odstup od svých záporů, od svých selhání, aby zjistil, že spousta z nich je záporem či selháním jen v porovnání s tím vytouženým zázrakem, naplánovaným si v budoucnu. A když člověk přijde na tohle, tak najednou vcucne sám sebe, stejně, jako když ho vcucne psaní vlastního blogu. Zdomácní sám v sobě. A přestane se bát, jaká katastrofa ho v životě čeká, když se nezmění.

Jo, po letech děsu jsem našla jednu krásně velkou startovací plochu pro stíhačky proti všem strachům: Už se nebojím, že se nezměním.

Ale protože mám doma v sobě tím hromadným vcucáváním guláš, tak odpusťte, že kapku vařím guláš i doma na blogu.