…co přinesly dětičky…
Mladší se starším v jednom z tisícerých konfliktů. Starší huláká litanie, co mu mladší zas vyved (jeho slovy: sežral) a co mu za to vyvede on, mladší se ostentativně uchyluje k právě šprtanému učivu:
– „My, mýt, myslit, myslet, mýlit se, mydlit, hmyz, myš, hlemýžď, zamykat, smýkat, dmýchat, nachomýtnout se, Litomyšl – já už to umím!“
– „Termite!“
– „Termit tam není.“

U večeře, malej spokojeně pomlaskávající a příjemně unaven po odpoledni stráveném venku, úklidem na dvoře:
-„Já budu spát, jako když mě do žumpy hodí…“

Při stváření DÚ (kdo neví, co to je, tak nechodil do školy) – dvě varianty (kdo nezná obdobu ani jedné, ještě nemá děti školou povinné).
Varianta starší syn, pár let tomu nazad:
–„To to nemůžeš podtrhávat podle pravítka?“
-„Nemůžu, já mám jen trojúhelník.“
Varianta mladší syn, ta, díky níž se mi vybavila varianta první:
– „Rukou nee! Musíš to podtrhnout podle pravítka!“
– „A můžu podle trojúhelníku?“

A na závěr dne obvyklý večerní spor, kdo půjde do vany první, zakončený – jako většina podobných sporů – klasickým rozstřihem.
– „Na tři, jo?“
– „Na tři.“
(Dvojhlas:)
– „Kámen nůžky papír hned, ať si moucha prdne teď!“
Vyhrál papír.