(Ze starých stránek.) Ta poslední fotka z Černobílé paměti. (Pozn.: – Článek ze starých stránek nepřetažen.)

Ostrá od nevidím do nevidím, málo prokreslená v šedivých tónech, s tvrdými přechody světla a stínu, s nijakou hloubkou prostoru…

U moře s maminkou. Brácha už byl z domu (možná na vojně?) a tatínek moře odstávkoval, poslal nás cmudit se na pláž samotný. Já se tam spřátelila s místní holkou a jejím mladším bratrem, se zmrzlinářem a s jedním na řetěze celý dny "paseným" koněm, pod balkánským sluníčkem vysušeným do žebernatého kostlivce s hlavou u země k neunesení těžkou. Chodila jsem za ním s kýblem vody, ale nikdy toho nevypil tolik, jako koně u nás doma, možná už dávno zapomněl pít.

Maminka se spřátelila s dvojicí mladších lidí, snad novomanželů, už přesně nevím – teda oproti mamince mladších, mně tehdy připadali staří. Protože ten pán už měl fousy. Teda knírek. Paní si moc nepamatuju. Ale vím, že se pořád usmívali a byli pořád spolu, každou chvíli se jeden na druhýho koukli úplně jinak, než jak jsem to znala od tatínka a maminky, za západu slunce chodili na dlouhý procházky daleko po pláži a občas se i v tom největším denním vedru zapínali ve stanu na zip.

Za nimi chodila maminka a nosila jim dobroty, co uvařila na vařiči pod stříškou našeho stanu. Například kynutý knedlíky s broskvema. Protože broskve jsme tam kupovaly po platech, nejlíp u stolku před kempem a navečer, když byly za pár šupů. Ten pán takhle nakoupil melouny a jeho paní i moje maminka mu říkaly, že se jich přejí a bude ho bolet břicho, ale on se jen smál, že z melounů nikdy. Pak měl dva dny takovou …, že když neběžel, tak jen ležel. Taky jsme s nimi hráli karty a kostky. Před odjezdem domů jim maminka dala naši adresu a pozvala je na návštěvu.

Jednou potom k nám domů přišli a ukazovali jsme si navzájem fotky a povídali o tom, jak zařizují jejich nový byt pár ulic od našeho.
Asi za rok jsme se dozvěděli, že už tam nebydlí. Paní od pána odešla za jiným a pán se oběsil.

————————————————————————-
Komentáře:07.12.05 13:54:07 Jirka*
Cedulky o nedotýkání…Nedotýkejte se našich turistů, zvláště turistek! No jo! To znám! Jen by to měli dávat víc na oči a ne jen ke vchodu, kde to každý přehlídne 8^) (praštěte mě třeba koštětem, stejně to nepomůže..hertgot já fakt musím ját spát)
07.12.05 13:13:13 rulisa
Vzpomněla jsem si (a doufám, že si to nepletu s něčím jiným) – cedulky o nedotýkání se tam byly, ale jen u brány a všimly jsme si jich až při odchodu.
07.12.05 08:01:40 ghost
:-)
06.12.05 23:36:37 rulisa
No, co to přesně je, to sama netuším, nejspíš nějaká přerostlá váza jako dekorace, ale cedulky o nedotýkání se tam (asi) nebyly. Ale už jsem dumala, že tu vypíšu soutěž, jestli někdo ví či uhádne, kde přesně to je foceno. /Stejně zas vyhraje Ghost, ach jo… :-)/
06.12.05 23:29:07 Jirka*
Tak. A teď už jen zbývá vysvětlit, na čem to tam sedíš. Je to nádoba na kvašení zelí, obrovská makovice, přírodní WC, nebo prachprostá ozdoba, které se nesmí nikdo dotýkat? 8^)
06.12.05 23:20:08 rulisa
Ach ano. :-) Nevadí mi, že máš ve zvyku v textu vidět jako nejdůležitější něco jinýho, jen si dovoluju upozornit, že ne všemu můžeš říkat příběh. Volně odnikud nikam plynoucí vzpomínky se od ohraničenosti příběhu liší, příběh má pointu.
06.12.05 22:12:59 ghost
Ach ano, zapomněl jsem. Pro mne je "pán se oběsil" nevypovídající additivum, pro vás to znamená něco jiného. Ale to je tím, že každý ten příběh vnímáme jinak. Podobně jako obraz či hudbu. Ten příběh by sis zapamatovala i kdyby nikdo neumřel – třeba by ses občas s těmi lidmi vídala. I když by to mělo jiné zakončení. Harmonie je způsob, jakým člověk s těmi výkyvy koexistuje. Dokonce si myslím, že jimi může být harmonicky "zmítán" – jako když člověk na kolébající se lodi udržuje rovnováhu vychylováním se do nějaké rovnovážné polohy. Naopak může být někdo disharmonický i ve zcela stabilizovaném akváriu.
06.12.05 20:02:12 radka
bezvykyvny stred je smrt:o) A zivot je prave ten vlnity pohyb nahoru a dolu kolem stredu. Kdyz je ta amlituda prilis vysoka nebo kmitocet prilis rychly, tak clovek jaksi ztraci prehled. Taky netvrdim ze je to spatne.
06.12.05 19:22:31 rulisa
Radka: Jo. Akorát si myslím, že pro někoho je harmonie (a tedy idewál) žít v tom nevychylovacím klidném středu, pro jiného žít s oběma stranama mince. Asi to závisí trochu na povaze a hodně i na věku. Ale myslím, že hodně krásného neškodí, jen člověk musí vědět o existenci toho rovnovážnýho protipólu, počítat s ním a umět ho přijímat. (Neříkám, že to jde snadno, ani že je to lepší než bezvýkyvný střed.)
06.12.05 18:39:11 rulisa
Ne Ghoste, mýlíš se. Ten příběh je celý právě tím koncem. Možná, že nebýt takového konce, vůbec by to příběh nebyl nebo bych si ho jako příběh nepamatovala. Byly by to jen mlhavé vzpomínky na nějaký lidi, co měli stan kousek od nás. Proč měnit konce, proč psát něco jinýho, než co člověk napsat chce?
06.12.05 18:34:27 radka
jake trauma? to neni trauma. Vsechno ma k sobe protipol. A kdyz se pohybujeme nekde ve stredu tak zijeme v harmonii. Kazde vysinuti na stanu nas strhne automaticky na druhou. Takze moc krasneho skodi. Alespon ja mam z premiry dobreho husi kuzi.
06.12.05 18:25:05 ghost
Možná tam nemělo být, že se ten pán oběsil, když z toho máte všichni trauma. Ten pán stejně dobře mohl žít až dodnes, a na příběhu by to nezměnilo vůbec nic. Protože to krásné tam zůstalo. To, co jsem viděl na té "nepovedené", a přitom nesmírně vzácné a důležité fotografii.
06.12.05 18:17:46 radka
tento pribeh je krasnym poucenim jak je vsechno relativni. Jak to moc krasne je zaroven nebezpecne, a jak to obycejne je zaroven uklidnujici. Vse ma kladnou i zapornou stranku. A s minci bereme zaroven obe jeji strany. Moc hezky pribeh.
06.12.05 17:30:19 rulisa
Dee… Jen odjeď. Příběhy jsou jedna jedna věc, zvlášť ty psané na efekt ,poslední věty‘, život a všechno, co za těmi příběhy bylo (neviděno), je věc druhá.
06.12.05 16:48:39 ghost
Děkuji…
06.12.05 13:57:07 Dee Dee
To je něco… strašnýho. Ač jinak nevěřící, po dočtení do konce jsem zvolala: "Ježišikriste!" A mám teď ještě mnohem větší strach odjet na víkend pryč.
06.12.05 12:38:30 Jirka*
Eh, v tom případě na 120%! 8^)
06.12.05 12:27:34 rulisa
Na 80% – ten pán se jmenoval Jirka. :-)
06.12.05 12:21:37 Jirka*
Na co si člověk nevzpomene! Škoda že kvůli poslední větě nemůžu říct, že jde jen o hezké vzpomínky, i když – ono i na tom oběšení je něco hezkého (v tomhle případě)…