(Ze starých stránek.) Dřív jsem byla co chvíli jak bárka na moři, jen jen se utopit v jedné bouři za druhou.

Teď už je to dlouho jako na zaoceánským parníku – plavba na ocelové pevnosti s přehledem (a nadhledem) až k horizontu, člověk ví, že ví, a to vědomí vědění mu dává klid i radost ze všeho, co moře nese na hladině, a je mu dobře, dobře…

Ale občas stačí maličko a i ocelová paluba se zahoupe.

O víkendu jsem v nadšení nad radiátorovou kocouří sérií posílala mejly s fotkama kocoura též dvěma kamarádům.
Jednomu, co se spolu už nevídáme, ale co ho mám (a budu mít asi už navždycky) v archívu paměti zkomprimovanýho společně s jeho kočkou. Neznala jsem ji osobně, jen z doslechu, ale jestli se někdy nějaká kočka podílela na změně náhledu na člověka, pak to byla tahle. Jistou dobu jsem jí i záviděla.
Druhýmu, o kterým jsem teprve nedávno zjistila, že krom psů má i kocoury, a kterýho zatím do archívu komprimovat nehodlám, páč o těch psech a kocourech vykládá taky moc hezky – i když úplně jinak než ten první – stejně jako o lidech.
Dneska mi přišla odpověď od prvního. Dva řádky. Tenhle víkend, tentýž, kdy jsem mu poslala mejl, mu kočka umřela. Odepsala jsem, dva řádky, duto prázdno v hlavě. A šla na maštal.

Moc hezká vyjížďka, jely jsme ve dvou (nebo vlastně ve čtyřech, dvě a dvě) po bílých loukách, kde nás kobyly ve cvalu rozverně zkoušely, jak pevně sedíme, a pak zmrzlým lesem, po cestičkách zatarasených tíhou sněhu skleslými větvemi smrků – setřásly jsme několik malých lavin a domů se vracely na "svatebních" koních – akorát že to svatebně bílé krajkoví teplem koňských i našich těl tálo a nechtějte vědět, kde až studilo.

Děti zapadly do postelí a já k dalším mejlům. Příloha. Nalítla jsem na laciný kouzelnický trik s kartami, v hlavě nikoli tenhle mejl, ale ten předešlý. Co i přes svatebně okrajkované odpoledne zůstal trčet jako dvouvětový hřebík, o tom, že něco umřelo. Něco už hodně dávno.
Druhý příjemce kočičích portrétů neodpověděl, ba ani telepatie dneska nezabrala. Byla bych ji v tu chvíli hodně potřebovala. V tu chvíli. Než jsem tohle dopsala.

Komu co vlastně píšu?
Ve spokojenosti konečně dosaženého odstupu ode všech a všeho, po bezpečné hladině zaujetí sama sebou, svými pidipříběhy a mouchami… Krajkovím, co beznadějně taje a po dotyku studí… I zaoceánský parník se občas pěkně zhoupne, a tu a tam je pusto na té nedozírné hladině…

————————————————————————–
Komentáře:29.11.05 20:29:52 rulisa
No, kdoví, jestli tvoje loď tak bezpečně nedojede právě dík tomu, že není zasněná. :-) Ale je to kouzelná představa, jak se všichni drží pevně zábradlí a zvrací do moře, ale nepustí, nepustí… :-)))
29.11.05 19:33:06 radka
moc pekne povidani. Takove zasnene. Ja jsem se jiz dlouho tak krasne nezasnila. Muj zivot je spise zaoceanska lod v bource. Houpe se jak silena, vsichni zvraci ale bezpecne dojedou.
29.11.05 02:21:21 …
po bezpečné hladině zaujetí sama sebou
29.11.05 01:19:18 Jirka*
Nemám slov… i kdyby – jsou zbytečná…