(Ze starých stránek.) Tudlevá jsem si vybavila článek o tom, jak někde v Africe na nějaké humanitární misi došli lékaři k poznání, že základem úspěšnosti jejich působení je vycházet dobře s místním šamanem.

Oni léčili, vakcinovali, operovali – ale fungovalo to, jen když šaman pacienty instruoval, že to fungovat bude. Lékaři z vrcholu úrovně naší civilizace znali nemoci, šaman své pacienty.

Lékař léčí, příroda uzdravuje a víra tvá tě uzdravila. Ale přestože západněmoderní doktory většinou – na rozdíl od té humanitární mise – od pacienta nedělí kulturní a jazyková bariréra, málokterý z nich je natolik moudrý (a má tolik času), aby zjišťoval, jaká je vlastně ta pacientova víra.

Ne, neodvažuju se soudit, nevidím do všech těch metod a nepotřebuju to k životu. Dávno jsem zjistila, že víc než víra v metodu u mě rozhoduje víra v osobu toho kterého konkrétního tělohojiče. Důvěra. Začínající nadějí v okamžiku, kdy pozdravím v ordinaci, a pokračující (či končící), když mě dotyčný zpovídá a když – a jak – reaguje na mé (scestné až blbé) názory či otázky. Nemám na to, abych věděla stoprocentně, že jeho metoda je dobrá nebo špatná, ale mám na to, abych poznala, jestli v té ordinaci vnímá mě, nebo jen číslo do kolonky pro pojišťovnu. I velmi slušný doktor může být totálně lhostejný či – slepý. A každý pes pozná, jestli ho hladíte skutečně, nebo jen tak mimochodem.

Jo, včera jsem byla u jedné MUDr. praktikující západní i východní medicínu. Papíry jsem s sebou žádné nepřinesla, informace jsem podala spíš rozpačitě kusé, ale brada mi padla asi třikrát, jak přesně se ta doktorka trefila do mých problémů současných, minulých i celoživotních, nejen tělesných – všechno jen na dva doteky skoro mimochodem při povídání si, bez rentgenu, bez ultrazvuku, bez odběrů krve pro laboratoř…

Ale o tom jsem psát nechtěla – zpátky k šamanům.
Spousta lidí, ba drtivá většina, má v sobě puzení hojit. Nejen úrazy a nemoci těla. Zaplaťbůh. Je to kód, který drží tuhle společnost jakž takž pohromadě. (A občas je to i kód, podle nějž držíme pohromadě my sami, abychom se nerozpadli v nicotě neužitečnosti a nepotřebnosti… No též nechme…)

Prostě máme v sobě hodně hluboko zakořeněno, že setkání s něčí bolestí i nám cosi uvnitř sevře, že nám to nedělá dobře a nutí nás pomoct, nebo aspoň poradit… A že se stejně nedobrými pocity se pak potýkáme, jestliže naše pomoc zůstane nepřijata, rady nevyslyšeny. – Proč to ten zabedněnec (ta nešťastnice) nechce slyšet, když my víme, že máme pravdu, a myslíme to jen a jen dobře…?

Západněmoderní titulovaný tělohojič má úžasné, neoddiskutovatelné a opravdu ctěné znalosti – o něž opírá vědomí své pravdy.
Moudrý tělohojič – bez ohledu na titul – má čas a schopnost dostat se do svého pacienta.

Dušehojiči, radiči a pomáhači se dělí na úplně tytéž dvě skupiny. Jen ti moudřejší, šamanům blízcí, vědí, že chtějí-li pomoci, musí se napřed dostat do toho druhého, že napřed musejí poznat jeho výchozí body, jeho podmínky a limity a přizpůsobit se jim, respektovat je a podle nich se pohybovat, tak jako se člověk opatrně pohybuje na cizím území, ve hře, jejíž pravidla nestanovoval. Vědí, že musí velmi opatrně vybírat, co a jak a kdy se do těch pravidel a limitů dá postupně přidávat, aby to bylo přijato, a co a jak a kdy už ne. Že musí naslouchat i nevyřčenému a netrvat na vědomí vlastní pravdy, protože ta – vykultivovaná na úplně jiných živných půdách – je v cizím území tím nejzrádnějším, tím, čeho univerzálně návodová aplikace nejspolehlivěji rozbouří celý imunitní systém a přiměje ho se před čímkoli přicházejícím z vnějšku uzavřít.

Celá moudrost a pravda je mi naprd, když mi ten druhý nevěří. Když mu nerozumím, nebo ho neumím přesvědčit, že mu rozumím.
(Ale vlastně, když tak dumám nad tou snůškou kostrbatých příměrů – vždyť on i ten západní chirurg ví, že ani sebezdravější orgán nejde transplantovat, pokud není imunitně kompatibilní…

————————————————————————-
Komentáře:28.11.05 16:37:51 Janycta
No já to myslela tak, že klidně mohli použít článek odněkud do toho "leteckýho" časáku…to se přece občas dělává, ne?
27.11.05 20:21:58 rulisa
Když já už si nepamatuju, kde jsem to čtla, čtu kdeco, i všechno, co se kde povaluje v kdejaké čekárně. V letadle to ale nebylo určitě, páč tím jsem eště nikdy neletěla. :-)
27.11.05 20:18:51 Janycta – www
…mám pocit, že jsem článek o té misi v Africe četla… snad v letadle nebo co, v takovým tom "leteckým" časáku, tak nevím… ale možná to použili i někde jinde…
27.11.05 13:48:52 Charlie
Mno. Az budou i ukony MVDru v tomhle state proplaceny zdravotnimi pojistovnami, to uz budeme mit nejen dohnano, ale i predehnano. :o)))
26.11.05 22:06:49 rulisa
Ahooooj! :-) Fotka žáby je relikt k ničemu. Taky to byla jen taková zkouška, jak se tam ta ikonka dává a jak pak vypadá na diskusním fóru, od tý doby jsem ji nepoužila. :-) A tenhle článeček taky nebyl až tak o doktorech a léčitelích. :-)
26.11.05 20:45:14 radka – ratka@centrum.cz
zkouska spojeni!!! vypada to ze funguje. Akorat ta fotka zaby me zklamala. Co se tyce ranhojicu a doktoru, neverim ani jednem ani druhym. Jenom kdyz mi jde o krk, tak jem pokorna ale to jdu spis k tomu doktorovi.
26.11.05 00:34:23 ghost
S "moudrými tělohojiči" jsem se za svůj život nesetkal, nepočítám-li jednu psycholožku a pár psychiatrů, s nimiž jsem si skvěle pokecal. Většinu života jsem podléhal socialistickému zdravotnictví a největší ránu mi dal jeden ohyzdný a nepříjemný doktor, když jsem mu ukazoval, kde mne bolí břicho třebas když zakašlu, a on mi dal prášky proti kašli. Tak jsem je bral podle návodu – a světe div se, bolest přestala. Dnes je to jiné – člověk přijde k lékaři, ten mu vysvětlí rentgenový snímek, probere s ním kontraindikace různých alopatik a nechá mu vybrat. Doby, kdy člověk přišel, dostal předpis na dvě balení V-penicilinu, a zase šel, jsou pryč. Taky už jsem se setkal s doktorem, který ode mne nechtěl zaplatit, že prý to byla maličkost.
25.11.05 20:10:13 rulisa
No, a teď si představte, že já byla včera tak v šoku, že jsem se na nějaký placení úplně zapomněla zeptat (jakože jsem s ním počítala, když to nejde přes tu pojišťovnu) a odešla jsem s "děkuju". :-) Musím se zeptat příště. .-)))
25.11.05 18:46:04 ghost
Zpravidla to opravdu bývá až poslední naděje. Ale pak člověk zjistí, že to funguje, a chodí tam s lecčím. Bratr tam šel poté, co mu o záda škrtla padající paleta s 1500 kg knih a lékaři se shodli, že bez operace to nejde a ještě bude nadosmrti postižený. Pak nevěřili, když tam přišel a záda měl v pořádku. Jen je těžší vydávat se za doktora než za léčitele, a proto mezi nimi je dost těch, co si nechají zaplatit, aniž by cokoli poskytli.
25.11.05 16:26:36 Jirka*
Ono je asi důležité, s čím za tím doktorem jdu. Se zlomenou rukou nejspíš za léčitelem nepůjdu. Většina lidí se k nim dostane až potom, co vystřílí všechny možnosti moderního lékařství. Něco na tom ale je, se rčením "víra tvá tě uzdraví" lze jen souhlasit…
25.11.05 14:22:23 ghost
Existuje dobrá metoda, jak lidi přinutit, aby dělali, co chci. Je to manipulace. Ale tu používám jen v tísni :-)))