(Ze starých stránek.) Zmršila jsem vajíčka.

Dvě měla být na hniličku, dvě natvrdo. Dvě byla na měkko-tekuto a dvě na hniličku. – "Uááá…" zafňukala jsem. Starší mě vzal kolem krku. "Nebeč, taky se to sní." S patřičně divadelním patosem jsem se mu jako zhroutila obličejem na rameno. "To je život, co…?" řekl – a objal mě.

Bylo to jako blesk. Uvědomění si…

Odstrčila jsem ho a obhlídla. – "Ty bláho, ty seš fakt větší…" – "No, stosedmdesát jedna," řehnil se na mě. Svrchu.

Je to tak. Ten pocit před chvílí nelhal. To ani ne čtrnáctiletý vychrtlý nic mě přerostlo o čtyři centimetry a já… – "Pocem," povídám. Tak mě objal ještě jednou, dal mi ještě jednou pokochat se tím pocitem, když si ženská položí čelo na rameno, co je výš než její. Je to tak, už to nejsem já, kdo nastavuje širokou náruč, do níž se zavrtává slaboučké a ochranu potřebující potomstvo. Role se obrátily.

Zvláštní. Když byli oba kluci malí, ten mladší ještě v plínách, připadala jsem si k smrti utahaná, zestárlá skokem o desítky let. Tehdy jsem si říkala, jak hroznej pocit to bude, až jednou přijde ten den a první ze synů mě přeroste. Jak strašně stará už budu pak.

Nejsem. Jsem daleko, daleko mladší. Mladší, malá a křehká, když mě vezme kolem krku a pak oběma rukama kolem ramen, jako by to byla ta nejrutinnější věc pod sluncem – malá krásná maminka, omládlá krásným velkým synem, co se ani trošku nestydí ji obejmout…

————————————————————————-
Komentáře:22.11.05 11:17:05 ghost
Jsou chvíle, kdy mi nepřijde nepatřičné ani tak ošklivé slovo, jako je "závidím"…
21.11.05 21:12:31 rulisa
Už mám, to bys koukal – sem si ho dneska nabořila o hák na sedla. :-(
21.11.05 21:07:00 ghost
No tak to teď už budeš mít nos až do nebe :-(