(Ze starých stránek.) Od nás do města, a kupodivu i z města k nám, je to čtyři a půl kilometru. Z autobusáku pět.

Přijedu domů z pobíhání po úřadech, čtvrt hodiny poté, co obvykle dojíždí školní autobus. Děti nikde. Vzpomněla jsem si, obvykle jezdí spolu, ale starší má dneska dlouhou školu. Jenže mladší skončil v půl jedné! A není…

Troje sousedy jsem obešla, oběhla náves. Nic. Nikdo ho neviděl. Tuším. Roztrhnu ho. Jako hada.

Dorazil za půl hodiny v bodré náladě, tvářička zčervenalá chladem a vydanou námahou. "Ahoj, mami!" – Dodržela jsem svoje odhodlání uvítat ho pohledem vraha: "Kdes byl?" – "Já jsem přijel a šel jsem se ještě projít." Ale už je znát zakolísání. – "Nelži. Jak jsi přijel? Čím?" – Ticho. Jen oči říkají něco o myši zahnané do kouta. Nabírají takový ten typický lesk, nad kterým vždycky přemýšlím, jestli je to taky aspoň trochu skutečná lítost z provinění. "Tys utratil peníze na autobus a šel domů pěšky." – "No…" – "A děláš to tak pokaždý, když máš jet domů sám." – Dotčené zavrtění střapatou, mžením navlhlou hlavičkou. Pak to zavrtění plynule přejde do kývnutí…

Co s ním?
Koukám na něj, on kouká na mě, tam zespodu z té pidivýšky svých devíti let, myšičkově lesklýma nebeskýma očima, v nichž je podstatně víc zarputilosti než pokory, ať se jak chce snaží. Vůbec si nepřipouští, co všechno se mu na té silnici může stát, když tam tak po ní pravidelně dvakrát týdně pochoduje… Jako bych ho viděla…

Jo, vidím ho. Škvor s aktovkou na zádech, proti dešti a větru svými ráznými krůčky půlmetr za půlmetrem nezdolně odkrajující ze zbytku desetitisíc půlmetrů, co má ještě před sebou. Nenadělám vůbec nic, má v tom jasno. Dvě padesát ve vlastní kapse mu za to stojí. A žádná ženská, ani maminka, už ho v okamžicích jen jeho rozhodnutí nemá šanci ovlivnit. Můžu ho zřezat, můžu mu zakázat kdeco, můžu mu vysvětlovat znovu po stopadesáté… – Příště půjde zase pěšky, proti větru, dešti, sněhu, i plískanici, hrdý sám na sebe.

Pochopila jsem, že mi nezbývá, než se buď zbláznit strachy, nebo zavřít oči a smířit se s tím, že mám doma Muže…

————————————————————————-
Komentáře:20.11.05 21:26:33 rulisa
No jo, no… :-)
20.11.05 20:13:34 axvonabra
" … proti větru, dešti, sněhu, slunci i plískanici … " … a hlavně proti všem! :o)
17.11.05 09:27:01 rulisa
Doufejme. :-)
17.11.05 01:15:30 ghost
Není to záležitost dvou padesáti. Učí se bojovat sám se sebou.
16.11.05 20:52:02 rulisa
Nedám, nedám… :-)
16.11.05 20:07:55 Jirka* – www
No teda! Takhle zkažené dítě! Za zády rodičce se snažit stavět na vlastní nohy! To je dneska mládež. Takové dítě bych vůbec nechtěl! Ani všema deseti! 8^)