(Ze starých stránek.) Sychravé podzimy, mlhavé počasím i pamětí.

Culíkatá holčička v šedivé šusťákové bundičče, doma šité, konce rukávů na úzko stažené do gumiček, okolo hubených kostiček zápěstí po nich dlouho zůstával zaříznutý otisk. V pase beznadějně široké manšestráčky a na nohou dětské pohorky. Dětské, ale tvrdé a těžké jako cent. Dvojitá hrouda, co k zemi nohy víže. Po pár kilometrech z nich bolela lýtka, ještě druhý den tisíce špendlíků podél holenních kostí. Špatně se v nich dřepalo i klekalo a u kýženého ohýnku tlačily do šlach nad patami.

Ohýnek. Škrtání sirkou. – "Od sebe, ne k sobě, spálíš se." – Nespálím, navlhlé sirce se drolí hlavička. Tak druhou. Odhrnout z očí culíkům nepřizpůsobitelné skoro blond chmýří, lhostejno, že rukou, kterou nebylo kde umýt po stavbě mechových domečků a po lámání smrkových soušek… Znovu škrtnutí. Až teď… – "Dole to drž, pod tím klestím." – Chvíle slavnostně napjatého soustředění. Plamínek z kousku papíru přeskočil výš. Chytlo to! Hoří! – Culíky nebezpečně blízko nad rostoucími plamínky, pro nic jiného oči, šťastně ušmouraná holčička…

Podzimy, jara i léta. Každý plamínek jiný. Ne táboráky s hlaholem okolo a s kopími klacků vytrčenými svorně do středu, na každém konci skrz naskrz proklátý špekáček. Ne pečení brambor s kolektivním vzrušením při dalším a dalším rozhrabování doutnajícího popele, jednou moc brzy, pak zas už pozdě…

Ne.
Jen plamínky v tichu, když už si ostatní řekli dobrou a vytratili se spát, to ničím nerušené ticho, v němž teprve se dají slyšet všechny do plamene skryté síly, kruhem kamenů jen zdánlivě ochočené, žhnoucí tanec hadů, hadovitě komíhavé žhnutí v nehybnosti tmy… Na čele horkost a na zádech chlad, oči uštknuté hadími jazyky, časem v trochu svíravém osamění bez někoho, kdo by přišel za ta záda a sám sebou zakryl chladnotu, jen tak, mlčky…

Nikdy nikdo nepřišel, zvláštní.

Co na tom. Možná by byl navíc.
Navíc vedle té ušmourané holčičky s culíkama, šťastné při škrtnutí sirkou… Hoří…!

Komentáře:

10.11.05 23:27:56 ghost
Četl jsem kdesi, že stejně, jako existuje paměť člověka jako jedince, jsou v jeho genech uchovány střípky paměti celého lidstva. Snad proto člověka plamínek tak hypnotizuje – jako připomenutí dob, kdy lidstvo na počátku své historie objevilo oheň, a připsalo mu celou řadu magických vlastností. I já jsem jako dítě fascinován často hleděl na plamínek, pomalu pohlcující větvičku, aby na jejím silnějším konci nakonec podlehl a zanechal po sobě jako připomínku jen malý proužek stoupajícího kouře. Mé dítě, ještě jako malé, zase s potěšením házelo na oheň starou zvadlou trávu a listí, aby potom pozorovalo, kde si který plamínek prorazí cestu ven, a na krátkou chvíli ze sebe vyzáří trochu sálavého tepla jako jediný přínos světu za celý svůj krátký ohňový život.
10.11.05 22:38:18 rulisa
Jéžiš, kdyby naši sousedi takhle zabavovali sirky, to bych se asi uchodila… :-)
10.11.05 22:09:03 Jirka*
Jo…a ty zabavený sirky sousedem (že prý si mají přijít rodiče), snad z hlavy nedostanu. Křivda holt zůstane křivdou…8^)
10.11.05 17:57:42 rulisa
Včetně flanelových košil na tisíc způsobů, co jsem nezmínila… A když mi pak ostříhali ty culíky, už jsem byla úplně holčičkochlapečka. :-)
10.11.05 17:21:05 Jirka*
…jako bych se viděl…to oblečení, ve kterém, mezi dívčím a chlapeckým modelem, moc rozdílů nebylo…