(Ze starých stránek.)
…chtěla zažít?

Ještě spoustu toho, co jsem zatím nezažila.Jenže Co bych chtěla zažít trochu zní, jako bych se v záchvatu sentimentální retrospektivy pomalu smiřovala s tím, že mám představy, který možná už nikdy nezažiju. No, nesmiřuju se. Mockrát jsem si ověřila, že muset se nějakých představ vzdát neznamená se jich vzdát navždycky, většinou je jen nutný chvilku je poodsunout a počkat, až přijde správnější čas, správnější místo, správnější já sama… Nemusím mít všechno hned, je hezký se na něco těšit.

Tak radši Na co se ještě těším.

– Na aspoň měsíc dovolené mírně ve stylu On the Road. Tedy ne nutně stopem a ne po Česku, stopu po Česku jsem si už užila.
– Na lidi, co ještě potkám. Na setkání nová i na nová objevování už potkaných, na vrypy hluboce intramuskulární i jen zlehka podkožní, na zákmity blízkosti, postupná prosvětlování i blesky z čistýho nebe…
– Na narození prvního hříběte z mojí kobyly. Kobyly s krkem do luku nad čerstvě narozeným hříbětem mají velký břicho, hřívu od slámy a potem černou srst, ale temně hebký hlas a nejkrásnější oči na světě.
– Na malý byteček s minimem věcí k uklízení a k usazování prachu a se mnou jako jedinou osobou oprávněnou s těmi věcmi disponovat. I bez nutnosti běhání do kotelny v něm bude vždycky dost teplo na to, abych tam mohla chodit bosky… Nahá o samotě… Nahá ve dvou… Občas…
– Na to, až si budu vydělávat na živobytí nikoli jako zaměstnanec.
– Na to, až jednou přestanu kouřit a křivení huby z absťáku mě nebude honit do trafiky pět minut před zavíračkou. Nebudu znechuceně očuchávat sama sebe a přitom kontrolovat, jestli jsem si s sebou nezapomněla vzít cigarety.
– Na to, až mi první ze synů přivede představit svou přítelkyni, aby mi sdělili, že od teď budou žít spolu. Strašidelně ji podusím a pak jí syna s chutí předám bez nároku na reklamaci. A budu se těšit, až takhle přijde i ten druhej.

Ještě na spoustu věcí se hodlám těšit.
I na ty, o kterých zatím nevím.

————————————————————————–
Komentáře:10.11.05 11:33:16 rulisa
Hurá! :-)
10.11.05 06:36:15 ghost
Drobná oprava: V souboji se životem, autoservisem a zaměstnavatelem raději vyhrávám :-)
08.11.05 19:17:54 ghost
Ve třinácti jsem měl rád čokoládu. Ve třiceti jsem chtěl místo pomocného operátora být zařazen jako správce systému – náplň práce by se nezměnila, finančně bych si polepšil o třicet procent. Pokud jde o hru a o hraní – ve třiceti mi přestalo připadat důležité, kdo vyhrál a kdo je vítěz. Dnes – baví mně hrát, vyhrávat i prohrávat a zkoušet, v čem jsem lepší a v čem bych mohl/nemohl být. A kdo ví, třeba za pár let budu zase trochu jiný :-)
08.11.05 11:06:44 rulisa
Bos: Jejda, díky! :-) Já myslela, že koukáš na diskuse u sebe… :-)
08.11.05 10:08:55 bos.
ruliso, tím dárkem jsem myslela článek od Tebe. Na čtenosti zas tak nesejde – i když mě opravdu těší, že jsem si mě tak rychle našlo tolik odbrých a věrných čtenářů. takže mi dárek dáváš hned dvakrát :)
08.11.05 01:43:30 rulisa
Kdybys neplaval a nevyhrál, nevěděl bys dneska, že jsi tehdy byl lepší než ostatní. – Ne, nemá to smysl. Na rozdíl od tebe zůstanu přízemně neušlechtilá, ba latentně agresívní, a zcela na rovinu přiznám, že mě baví hrát, vyhrávat i prohrávat a zkoušet, v čem jsem lepší a v čem bych mohla/nemohla být. Čokolády pro mě nikdy nebyly tou skutečnou motivací a výše platu jen do té míry, aby mi zajistily možnost dalších her. A nemusím nutně vyhrát, abych se cítila vítězem. :-)
08.11.05 01:11:46 ghost
Ta půlkilová čokoláda od firmy Kraš byla tenkrát pro toho třináctiletýho kluka důležitá, protože vyhrál jen proto, aby ji dostal. Zcela upřímně – vyhrát, když jsi lepší než ostatní, z toho se neumím moc radovat. Tak ještě vyhrát nad někým, kdo je stejně dobrej, to může něco přinést.
08.11.05 01:05:25 ghost
Máš pravdu. Mně s mojí povahou vyhovují ty kladné věci. A pokud si mám vybrat mezi současností a budoucností, potom dávám přednost tomu pro tu budoucnost něco udělat a těšit se z toho, co právě je :-)
08.11.05 00:47:33 rulisa
No a? Takovýchhle příhod jako s tou čokoládou nebo se zvýšením platu bych ti mohla taky povykládat… To skoro každej. Ale je ta čokoláda důležitá? Důležitý je, že ty víš, žes vyhrál, ne? Zrovna tak bych ti mohla sepsat výčet toho, co se ti povedlo, a taky ses na to těšil. Ale na obojí "mohla bych" se sama sebe ptám: Proč? Řekla bych, že to nemá smysl. Protože v tomhle nejde o žádné výčty , ale o to, co každému s jeho povahou v podstatě vyhovuje.
07.11.05 20:24:44 ghost
Když jsem byl se školou na čtrnáct dní u moře v Jugo, těsně před koncem jsme měli dne 20. srpna závody v plavání. Pro vítěze byla vypsána jako odměna půlkilová čokoláda. Já jsem vyhrál – jediný závod v životě! Jenže 21. srpna přijela do ČSSR vojska Varšavské smlouvy, zavřely se hranice, museli jsme šetřit a já dostal prd. Ne, že to nenastalo tak, jak jsem očekával. Ono to nenastalo vůbec. V předchozím zaměstnání se mi konečně mzda vyhoupla na celostátní průměr a slíbili mi větší peníze i místo, jaký jsem chtěl. Než jsem to podepsal, dostal jsem žloutenku – dva měsíce v nemocnici, dalších deset doma. Vrátil jsem se do práce a byl jsem na tom hůř než před tím. Ne, že to nenastalo tak, jak jsem očekával. Ono to nenastalo vůbec. A tak to bylo vždycky, když jsem se na něco těšil. Nenastalo to vůbec. Tak se těším z toho, co je – ze svého blogu, z Tvého blogu, z blogu Zuzy, Bos., Meribet – a je to krásné. Budu se o to víc těšit z nečekaného i z očekávaného – až to přijde.
07.11.05 18:52:32 rulisa
Ghost: "…když jsem se na něco těšil, nikdy to nenastalo." – Ano, v případě těch očekávání (představ, na něž se upneš) to nikdy nenastane tak, jak to očekáváš. Znám to taky, nesčetněkrát, ale přesto tvrdím, že mně se v životě dřív či pozdějc podařilo splnit si většinu toho, co jsem chtěla. Nesplnění neberu, jako že to (zase) krachlo, ale že něco musí zbýt na příště, aby bylo na co koukat dopředu. :-) Jo, když se člověk obrací zpátky, ty krachy odsud trčí jako bolavě zadřený třísky, jako hromada neumytýho nádobí, na kterou ti padne pohled okamžitě, jakmile vlezeš do kuchyně. Umytýho a uklizenýho nádobí si tak snadno nevšimneš. Je to hodně o tom, co chceš (co ses naučil) vidět.
07.11.05 18:31:20 rulisa
Bos: Ojoj, mám dluhy…? Ale přísahám, pididárečky na počitadle ti naděluju pravidelně. :-))) (Ba ne, taky se takhle ráda těším.)
07.11.05 17:00:13 ghost
A možná mne v budoucnosti potká ještě něco, ale na to se neodvážím ani pomyslet, abych to nezaplašil :-) Je však jedna událost, šťouro ušťouraná co do všeho musíš vrtat, která mne čeká, která musí nastat, protože tak to prostě funguje, i když nevím kdy to přijde – a na tu se těším :-)))
07.11.05 16:52:11 bos.
každý den párkrát sonduju, jestlis mi nenadělila dárek. ojoj, a jak ráda se těším!
07.11.05 13:14:40 rulisa
Většina lidí bude spíš přechodnými typy, podobně jako např. u typů temperamentu. Ani ty nejsi jen přítomnostní, do minulosti se obracíš hodně často. .-)
07.11.05 11:21:19 ghost
U mne to spíš bylo tím, že když jsem se na něco těšil, nikdy to nenastalo. Myslím, že poslední, co se mi splnilo, bylo, že jsem dovršil osmnácti let a mohl chodit na všechny filmy :-) Tak jsem si navykl, že se nic, na co se těším, neuskuteční. Ale s takovým postojem se člověku pak stane, že se opravdu nic nesplní – skoro jako by to sám způsobil a přivolal. Pokud se člověk umí svojí představou přiblížit tomu, co může opravdu nastat, může se na budoucnost těšit, protože se většinou strefí, nebo je hodně blízko. Já tuhle schopnost nemám. Naopak mám velkou schopnost se těšit i z těch nejdrobnějších maličkostí, které mne každý den potkávají. Někteří lidé jsou lidé budoucnosti a těší se na to, co bude. Jiní jsou lidé minulosti a těší se z toho, co bylo. Já patřím k lidem současnosti, kteří se těší z toho, co je.
07.11.05 09:26:49 rulisa
Myslím, že u hodně lidí, co se plánovitě odnaučili těšit na cokoli, je to důsledkem jejich předchozích velkých očekávání, jejich obranou proti dalšímu zklamání, kterého se jinak neumějí vyvarovat. Proč se netěšit z těšení, a přitom být v klidu připravený na to, že všechno může být jinak? Nesledovat, jestli hůř či líp, ale jak jinak, a to "jak jinak" to je to "teď", co stojí za prožití a užití si. I když si naplánuju výlet podle mapy, nakonec vůbec nejsem zklamaná, když mě pak bloudění zavede jinam, na úplně jiná místa, leckdy jsou zajímavější než ta, která jsem si naplánovala. Když skutečně neočekáváš, klidně se těšit můžeš. :-)
07.11.05 09:01:31 ghost
V životě jsem se těšil na spoustu věcí. Jenže… Když se člověk těší, je v tom očekávání. Určitá představa. Mockrát se ta představa nenaplní. Jedna moudrá žena mi kdysi řekla, že člověk nemá nic očekávat. Myslím, že jsem se to naučil. Už se neumím těšit na něco, co bude. O to víc se těším z toho, co je. Jako bych tím nesmírně zbohatnul, i všechno, co prožívám, je mnohem bohatší. (Samozřejmě nepočítám dopravní nehody a tak…)