(Ze starých stránek.)
"Jestliže budeme na Posledním soudu vydávat počet z každého marného slova, nebudeme tím více dotazováni a souzeni z každého slova, které jsme tu a tu chvíli na tom a tom místě měli říct a neřekli?" (Jakub Deml)

Neumím se ztotožnit s myšlenkou existence posledního soudu, možná kdybych uměla, bylo by mi líp, ledacos bych nechala až na něj, na jeho výrok.
Ale neumím.
To v sobě mám ty hlasy, co se tážou, co soudí, i když se jich nikdo neptá. A nejhorší, že tahle porota nevynáší ortely, jen přinutí k výpovědi a odročí na neurčito.

Tak vám to dám, milé hlasy, máte to mít.

Přiznávám obě viny. Přiznávám, že mluvím tím víc a tím větší nesmysly, čím víc cítím, že mluvím špatně.
A přiznávám, že upadám do němoty tím spolehlivěji, čím silněji na mě doléhá, že jsem měla říct… Neřekla…

Vy, kteří jste ode mě kdy slyšeli a neměli slyšet, vězte, snažím se a je to lepší.
Vy, kteří jste čekali a nedočkali se, vězte, že ze strachu, abych se nedopustila chyby, dopouštím se ještě větší. Ne proto, že bych nechtěla, že by mě nenapadlo říct…

Co jednou ve slovech zadlužím, už nikdy nejde doplatit. Tak jen já sama sobě splácím dluh a mlčky říkám do prázdna, pozdě a zbytečně: Děkuju, Udělalo mi to radost, Vážím si toho… Miluju tě…

————————————————————————–
Komentáře:31.10.05 21:04:08 ghost
Tahle slovíčka jsou jako bílé padáčky se semínky pampelišek – rozlétnou se mnohem dál, než člověk čeká, a vždycky se někde ujmou :-)