…a přesto…
Náměstí jako od Poláčka. Podloubími zarámované podvečerní mrtvo maloměsta, roznášející tu a tam z ticha vyskočené hlasy po dlažebních kostkách jak po hladině rybníka. Okýnko cukrárny, odkud se po jednom, po dvou s kornouty zmrzliny přitrušuje místní omladina do hloučku na lavičkách u kašny, aby pokračovala cigaretou a kolující flaškou vína.

Auta zaparkovaná v řadě podél miniparčíku s kašnou prořídle trčí do náměstí, hřeben s vylámanými zuby, kolem značně jetého Formana hlouček chlápků. Tři snědí, dva bílí, postávají, přešlapují, rozhlížejí se, tiší, nesví, napjatí, nápadně nenápadní. V náměstí od Poláčka ostrůvek pražské galérky. Vytroušené z českých filmů před dvaceti lety, Bony, marky, dolary…? – Pak přibudou další dva. Jeden s vlasy po záda, druhý, co mu ta záda zřejmě kryje.
A hlasy se nesou po dlažbě…

„Říkám ti, zajeď si do Frýdku. Včera jsem tam byl a měli tam Panasonica za tuto cenu, úplně nového, se všema papírama…“

(Snědí mluví tišeji, jen občas jde zaslechnout, jak si navzájem přitakávají. Jeden říká „Si, si…“ Bílí od snědých monitorují okolí. Připlácnu si na obličej plechovku piva, nic příjemného, ten laserový dotyk od monitoru, docela nečesky americký, zamrazilo z něj v zádech a odpálkovalo oči bokem…)

„Ale houby. Podívej se na net, kolik jich tam najdeš za ty samé peníze, a multifunkčních, ne jak toto, toto je o ničem…“

(Z Formana polovyklopena obří krabice s obřím nápisem Philips, blednoucím pod vlasáčovým pohledem plným maximálního opovržení. Snědí, očividně zaskočení, si vzájemně vypomáhají v chabě obranném mumlání. „Si, si…“)

Pár minut. Mávnutím proutku vlasáč s kamarádem zmizeli, i krabice z Formana, hřebenu s vylámanými zuby vypadl další a odkroužil kolem náměstí pryč. Snědí jako opaření hledí za ním, pak sami na sebe, přituhlé figurky na šachovnici, a pak se scuknou dohromady.

„Jak já? To ty, tys to zvoral, já to měl domluveno na deset tisíc, tys řekl sedm. Pročs to řekl? Co si nedržel hubu?… No, tisícky v prdeli, co už teď… ale na příště poučení, pánové, takto to nejde, mluvit musí jen jeden, ne všichni dohromady, pak to takto dopadá…“ („Si, si…“)

Znovu jsem se zaplácla plechovkou piva, ksicht se mi křivil smíchem jen chvilku, laserový monitor mě nachytal už potřetí a to je docela dost… – Bílí to utli. Tiše a rychle naskladnili snědé do Formana a hřeben přišel o další zub. Poláčkovo náměstí o ostrůvek laciné gangsterky, co se potopil žalostným debaklem.———(Vzkaz případným orgánům činným v trestním řízení: Blíže popsat účastníky ba ani identifikovat je kdekoli jakkoli napříště nejsem schopná, anžto si na výlety neberu brejle, státní poznávací značky si zásadně nepamatuju, takže se mi to nepovedlo ani v tomhle případě, a čert ví, jestli by to k něčemu bylo, páč ta jedním rohem pokleslá plechová tabulka vpředu na Formanovi beztak vypadala spíš jak špatně nalepená poštovní známka než jak dobře přišroubovaná espézetka.
A kdybyste viděli ten bezradný zmatek dokonale rozhozených „pozůstalých“, tu schlíplost, když si při rozboru akce sypali popelem své snědé hlavy… tak byste je taky spíš měli chuť podarovat aspoň pár hokejovýma kartičkama, aby to těm klukům ušatým nebylo tak líto…)