…
Dětský kroky pokojem. Myšička myš…
„Copak je?“
„Nic, nic. Jen koukám, jestli ještě spíš…“
Je mi líto, že vyplašeně couvá. Dřív chodil často, přitulit se po ránu, vklouznout, hřát se, hřát… Poslední dobou přijde jen nakouknout a prchne, většinou ho úplně propásnu, jak myšičkově chodí, opatrně, aby mě neprobudil.
„Nespím. Poď sem.“
Na okamžik zatrnu, jestli si to nevyložil jako přivolání na kobereček. Okamžik se rozplyne v tiché záři, co mi zajede pod peřinu.
Zády ke mně, stočený do sebe, do klína kolem něj, zahřívám mu ruce jako led, samy mi vklouzly do dlaně, jakmile jsem jí přejela po hůlčičkách dětských paží. Řasy na zavřených víčkách se maličko třepou, když ucítí, že se přes něj nakláním a dívám se. Na ten malý úsměv. Naprosto tichý.
Výsostno ticha. Už zpátky na polštáři, hladím ho po rukou, po zádech, po studených žabích stehnech pod slipkama, po ťapkách jako led. Odhrnuju drátky vlasů z čela a ze spánku a kolem ucha, aby ho nic nelechtalo, abych aspoň kousek toho tiše zářícího obličeje viděla. Jednu vystouplou hubenou lopatku mám pod bradou, dýchám mu na krk. Na tom krku pouťový řetízek od babičky, milimetr nad kůží uvízlý na jemňoučce bílých chloupcích. V protisvětlu od okna pravidelně vzhůru povyskakující chloupky i s řetízkem, ťuk ťuk… ťuk ťuk…, nasvícená linie krku, tiše životem pulzující linie…
Zády stočený do mě, já hradba kolem něj. Tak, jak věky lehávají muži kolem žen. Ženy kolem dětí. Ticho zálivu.
Tak to je, tak se to předává.
Muž to dá ženě, žena dítěti.
A vrací se pro to k muži.
Kam se pro to vrátí tenhleten, až vyroste?
Kam se pro to vracejí muži?
Komentáře: