Místo deseti. Zařekla jsem se, že už žádnou štafetu. Ne, nepřevezmu. Ale dík tomu, že jsem na ni odpověděla, že byl večer, noc, taková, kdy skončí hovor s někým a člověk zjišťuje, že uvízl v něm… Ve vzpomínkách…
Jedno sáhnutí. Ta paní se jmenuje Hana Zagorová.
Už když jsme na školních výletech poslouchali Toto Kutůňo a do kin se právě chystala vtrhnout Pomáda, říkalo se jí Zagorka. Už tehdy byla in a z módy, všichni my mladí a moderní jsme nad ní bez rozdílu ohrnovali nos, nad jejíma odrhovačkama, nad tím, že si k sobě musela přibrat dva mladý kluky, aby se neztratila někde v důchodové kleci zlatých slavíků, páč jinak by po ní pes neštěk.
Dvacet let nato náhodou natrefím na dvě cédéčka s výběrem jejích odrhovaček – a obě si přepálím. A od té doby je poslouchám. Čas od času, ne všechny stejně ráda, ale vždycky do posledního dechu. Tak, jak se poslouchají písničky, ve kterých najdete… Už asi napořád.
Bludička Julie. Jako malá holka jsem prý nechtěla jít spát, dokud nezahrají Julii. Jako velká holka ji nedokážu přeskočit, zakazuju stopy a zas je povoluju, Bludičkou Julií tak jak tak nakonec začnu, vždycky je první…
Sloky trochu smutné lásky. Druhá.
To by nebylo fér. Najednou za dveřmi stál a ptal se může-li dál, v košili bílé jak sníh a v šatech do tanečních… Třetí.
Vím málo. Život jenž musím žít, pouze mně náleží, život milión pravd, život milión lží… Čtvrtá.
Je naprosto nezbytné. Aby nebe bylo blankytné, hvězda aby plála, člověk vyšel z mála… Pátá.
Líto je mi líto. To je celé, ten příběh končí. Jenom směle, teď už to nebolí. Kdo jen dal ti právo stavět nade mnou ten dům, já chci chodit travou, cítit slunce, cestu k oblakům. I dál… Stůj, sem se nesmí, stůj, ten dům je bez dveří… Každý dům má přece východ a já vím, že ho najdu… Šestá.
Sentimentální a patetické, na Rulisu, což… Ale ať.
Zagorka to umí.
Komentáře: