Z mejlu:
"Nedá se vrátit od tvrdší muziky k ucamranýmu.
To, co otevře nějakou další cestu, změní tu původní.
Ale ta původní zase úplně nevymizí.

I když jsem se posunula v muzice ke tvrdší a spoustu těch ufňukaných, co jsem dřív prožívala, teď nemůžu vystát, (jako jsem dřív nebyla schopná absorbovat tu tvrdší), tak i ta tvrdší musí být nějaká…Střídavá.Dneska, když poslouchám něco, co je pořád jemný, nerozvíjí motiv, nezesiluje (kruci, jak je to slovo, co není stagnace, ale navršování, přidávání, taky na -ce… – ha, gradace!), tak jako by mi to sklouzlo po kůži pryč, do nikam, odumřelý…
Když poslouchám bušení od začátku a dál nic – je to tupý. Člověk otupí. Po pár taktech. Chybí tam jakýsi spodní podtón. Jedna písnička a dost. Nutí to hledat něco jinýho. S větším prostorem.

Když poslouchám gradování – a pak přijde zlom a přeskok do ztišení, je to ztišení strašně silný. Vyrýžováním… mívám období určitých slov… tohle slovo je vyrýžování. Vyrýžovaný ztišení. Zarámovaný…
Silný i pamětí té vygradované síly, ze které vypadlo, co jí stačí pak už málo a celá ta předešlá gradace naskočí zkratkou, zmlknutím zesílená, jedno odražený od druhýho…

Mám ráda takovou muziku…"
——————Poznámka pod čarou
Jiný mejl, odjinud:
"Nedávno v televizi dávali pořad, kde debatovali o analogiích mezi hudbou a sexem…"