Jdu přes město a bavím se tím, jak už několikátýmu protijdoucímu chlapovi hodlají vypadnout oči z důlků.
Jo, když jdu rychle a cíleně, tak nemám problém s držením těla, v tempu je pružnost i síla, radost z pohybu…
Jo, když se podaří hodina i ve třídě, které se obvykle spíš podaří zlikvidovat učitele, to se hned jde z práce jinak…
Jo, a když je k tomu sluníčko a přec jen trochu už zmrzlý prsty jsou sebevědomě strčený v kapsách strečových džín přesně na tělo a pod rozepnutým svetrem do pasu se špulí tak akorát obepnutá halenka, jo, to se to kouká na chlapy…

Jo, ráno to až tolik ležérní nebylo. Dneska ráno jsem poprvní s poctivou silou škrábala okna u auta, pak nastartovala a chvilku seděla jen tak, v předklonu, prsty vražený mezi stehnama…

Lidi nadělají kolem Lurd a Čenstochové. Nějaký zjevení Panenky Marie není žádnej zázrak. Zázrak by byl, kdyby se mi do rána ve Favoritovi zjevil vyhřívanej volant…

Jo, na louky už to moc nebude.
Ani na minisukně.
A pomalu už ani na ty strečový džíny.

Ono to sluníčko, i když svítí, tak docela kouše, a ráno kouše mráz…

Spíš to už brzo bude na nějakou dlouhou, měkoučkou vlněnou sukni v nějaké měkce teple pastelové barvě, na vlněnou a od boků dolů zvlněnou, aby sice pořád bylo znát to záviděníhodně plochý břicho a ta hladká silueta těch boků, ale aby se při chůzi měkká vlna vlnila kolem nohou a mezi nohy netáhlo… Na takovou sukni, co se po ní už pěkně dlouho dívám, ale ještě jsem na žádnou takovou, co by byla to přesně pravý ořechový, to přesně ono srdcový, nenarazila… Jen na spoustu móóc sympatických bund, ale bundu nepotřebuju, mám, tak si ji nekoupím, i když vím, že mě to nejdýl v únoru, až už budou všecky slušný vyprodaný a já dojdu k názoru, že bych nějakou novou potřebovala, bude mrzet. Jako tenkrát s těma šatama, co jsem si nekoupila, páč jsem nechtěla být rozmařilá a na vině, že kvůli mým šatům nezbyde na nákup okapů… Ty šaty mě pak taky mrzely. A dodneška, ač si už moc nepamatuju, jak vypadaly, jen že měly krátkej rukáv a dělaly mi skvělou postavu, si pamatuju ten pocit beznaděje z vědomí, že nebudu mít radost, ať si je koupím, nebo nekoupím…

Jo, občas si člověk víc pamatuje to, co neměl, než to, co měl… Nejen šaty, vyhřívanej volant, nebo úžasně sympatickou bundu…

A v tu chvíli mi dochází, proč těm chlapům tak padají oči z důlků. Z hlav, zanořených do límců bund.

Tajemství sexepílu.

Jsem asi jediná na náměstí, co jde v rozepnutým svetru.