Byla sobota. – „Reklamace neopravená, přijeďte si, vrátíme vám peníze.“ – Sníh, vítr, mráz, letní gumy na autě, únava a nevyspání. Chuť zahrabat se někam hluboko pod zem, zacpat oči, uši, mozek, aby ke mně nemohlo nic zvenčí, nic zevnitř, ani světlo, ani zvuk, ani myšlenky…
Ty peníze potřebuju.

Ale nepotřebuju se zabít. V neschopnosti vnímat realitu. Reagovat.

"Jedu odpoledne do Tesca. Chce někdo se mnou? Třeba koupit ty rukavice…"

Velkej ne, ale malej se tak moc těší na výlet s maminkou autem, že sám bez připomínání polknul kinedryl ještě před obědem. Radši mu neříkám, že si ho s sebou beru jako záchranný lano.Záchranný lano jednoho hlásku. Pod kterým mozek nevypíná, jako vypíná pod vším ostatním, pod nevypnutelnou kulisou šumů, hluků, zvuků cizích…

Mizerně snáším šum těchhletěch nákupních středisek. Co se do člověka zakousne už na parkovišti a nepustí…

Hlas v něm zaniká. I ten vlastní, i ten záchranný. Lovím ho očima, že nejsem sama… Spolknutí do pasírovacího procesu velkoobchoďáku, zahlcení šumem hlasů a zvuků, slepených dohromady kulisou odevšad a odnikud bez přestání se vtírající muziky, ztráceli jsme se v meandru regálů jeden druhýmu a zase se nacházeli…

"Nehraje to, mami…"

"Určitě hraje, koukej, tady to musíš zmáčknout…"

Vypadal legračně, u těch kovově lesklých, v prostoru trčících monolitů, připomínajících tři futuristické laťky od plotu. Se sluchátky na uších hlavu jako marťan, soustředění pilota raketoplánu před startem… Přepnout, tohle se mu nelíbí, sundat sluchátka, popojít, nasadit vedlejší sluchátka, zmáčknout…

Obešla jsem sluchátkový plot z druhé strany. Nasadila obří sluchátka (poprvní v životě) a zmáčkla.

Ehm… Až do toho zmáčknutí jsem si myslela, že 1+1 hraje Divokej Bill. No nic… Projíždím stopy…

Některý písničky jsou dobrý kdykoli, některý jen někdy. Když mi začla hrát do sluchátek tahle (jestli si ji chcete pustit, pusťte si ji teď), dívala jsem se zrovna na malýho na protější straně. A on na mě. Dvě světýlka v očích…

Odevšad a odnikud bez přestání mozkem probíjející šum ztichl v dálce, do reality se prořízl jen jeden jediný zvuk. Krystalově čistě.

Svět se odstřihl.

Byli jsme jen my dva a jedna písnička, na pozadí světa.

Film.

Tak tohle je ono. To, co mi bylo vždycky líto, že ve skutečnosti nejde zažít. Že člověk vždycky slyší všechno, musí, i když by nechtěl, i když si myslí, že nevnímá, tak vnímá, neoddělí nic, ani zvuk vlastního pohybu… Že nejde zbavit se šumů…

Že nikdy nejde být uvnitř i venku současně.

Jde. Chvilku jsem tam byla.

S ním.

Vraceli jsme se domů potmě. Prcek po kinedrylu a únavě z nakupovací extáze usnul, než jsme stihli vyjet z města. Ale já už záchrannej hlásek nepotřebovala.

Vezla jsem si ho domů, se mnou, tak, jak jsem si nás chytila tam ve sluchátkách.