Úhel pohledu

Hrajem takovou hru. Na intelektuální pubescentnost. Kdo z koho. Synáček s vlasama napříč očí na mě shlíží z hůry, odmítá mi dát jen tak zadarmo zdání rodičovské autority a mrmle a mele nesmyslně košatá souvětí a myšlenková i slovní spojení a odsekává a musí mít poslední slovo… – a já mu odmítám přenechat vítězství.(Kdo by stál za dveřma, občas by pod vlivem těch čím dál rychlejších a čím dál hlasitějších vět coby frontové palby došel k názoru, že jsem svému potomku už dávno měla urazit hlavičku. Kdo je toho svědkem očitým, napřed mu chvilku ty oči nabírají na šířce, pak se začne smát. Protože my se u toho smějem taky. Strašně rádi.)

Dneska to bylo v míru.

"Můj názor na život je jasnej. Se vymykám, totiž. Všichni tvrděj, že jak co vidím, záleží na úhlu pohledu, já tvrdím, že to záleží na tom, kde stojím."

"Záleží to na úhlu pohledu. Kde zrovna stojíš, ovlivňuje ten úhel. A krom toho, co vidíš, záleží jen na tom, co vidět chceš."

"No, a podle toho si taky stoupám, ne? Takže to záleží na tom, kde stojím."

"Blbost." Popošla jsem za jeho záda, filozoficky shrbená na židli. "Hele, stoupnem si oba stejně… – Ne, radši si nestoupej, já se vohnu." Sklesl zpátky do židle, hubu od ucha k uchu nad tím, jak rychle mi došlo, že když si v této naší vzájemné konstelaci stoupne, rozhodně to samý vidět nebudem. Já totiž leda tak jeho zátylek a "bujný" vlasový porost na krku. I sklonila jsem se těsně nad jeho hlavu, pohled jsme oba upřeli přímo před sebe. Na okenní tabuli, tma za ní, odkládací stůl před ní, završený kde čím, od léků pro lidi i kočky, přes minivařič, došlou poštu a ábíčko, až po kuličkovou pistoli, ubrousky na svačinu, mísu se sušenkama, ovoce a šlupky od ovoce, na kostky nakrájenej chleba pro koně…

"Tak hele, co vidíš?" zeptala jsem se.

"Okno s odrazem nás dvou, přesně podle zákona optiky, úhel dopadu se rovná…"

"No vidíš. A já vidím bordel."

Zmlkl a cuknul ramenem, páč v tu ránu věděl, do jaké pasti padl.

"Tak se kouknem třeba…" rozhlídl se vlevo, lavice s vrškem svršků, vpravo, kuchyňská linka ucpaná nádobím, s jehož mytím byl na řadě už včera. "Aha, tak nic… Tak se prostě koukni do toho okna a nekoukej jinam. A budem vidět to samý."

"Nebudem." Jednu ruku jsem teatrálně vypjala vůči oknu. "Heleď, co vidíš ty? Sebe a svou matku. A co vidím já? Sebe a svýho syna. Každej vidíme něco úplně jinýho."

"Eh…"

Mírně mu upadla čelist a několik vteřin tak zůstala. Moje vítězství, pro tentokrát a výjimečně, bylo dokonalé.

Završila jsem je proslovem, že holt na mě si nepřijde, páč jednak je po mně a druhak já mám oproti němu ve filozofování tak o pětadvacet let delší praxi.

Až po chvíli se zmátořil a ujistil mě, že on se už dávno vyvíjí samostatně a že jeho filozofický náhled na svět a život je dědičností po mně ovlivněn už jen tak na padesát procent, protože zbytek si už dávno modifikoval vlastní pílí, inteligencí a mimořádnou originalitou.

No, a mně teprv po další chvíli došlo, že jsem tou demonstrací na okně de fakto popřela svoje vlastní tvrzení. Neb jsem svého syna přesvědčila, aby viděl (na okamžik) něco úplně jinýho, než vidět chtěl. Tím, že jsem ho přinutila vidět něco ze dvou různých pohledů.

Pěkný paradox…

Nebo jsem to nepopřela…?

Komentáře:

  • Jirka*

    Tak tuhle hru už asi nepřestanete hrát nikdy :) jen ty výsledky se mohou časem měnit. Ale tahle lekce se ti povedla perfektně, až mu bude chtít někdo ve škole vysvětlit Einsteinovu teorii relativity, tak mu poletí ruka nahoru ještě dřív, než učitel(ka) dokončí výklad. Jen nesmí uvést příklad typu: "Já vidím svou učitelku a co vidíte vy?! Bordel!" :o)) To bys byla z dnešního úhlu pohledu zpětně zklamaná :)

  • Roj

    relativistickyzalezi hlavne na vzajemne rychlosti, uhel uz tak poctatny neni :-)

  • radka

    Jeee, to je hezka hra na slova. Ja bych nezvladla ani prvni smec. Prohravala bych denne a porad :o)

  • Gomba

    Moc hezky sepsáno.Krásná hra, krásný výsledek, a ještě jsou všichni spokojeni. Dokonalé :-)

  • fousek

    Nepopřela – jenom na chvíli vyzkoušel tvůj úhel pohledu, aby pochopil, co mu chceš říct :-)

  • fousek

    Ale ta finta s různým pojmenováním stejných lidí a rychlý závěr s odvedením pozornosti, pomocí útoku na citlivé místo (dědičnost) – pěkná demagógie :-)))

  • radka

    Taky jsem si vsimla nejdrive to takticke odvedeni pozornosti na slabe misto (u me naprosto nejcitlivejsi – vlastni bordel))) Hned jsem si vzpomela na vlastni detstvi, kdy vsechny pokusy o konverzaci skoncily u jedineho tematu a to meho neporadku v pokojicku a nedostatecne spoluprace pri spolecnem uklidu. A i kdyz neskoncily tak bylo rafinovane naznacovano.
    Dodnes je neporadek mojim vernym pruvodcem zivotem. A to nejen kolem me ale i ve me.

  • Aktérka

    Natáhla jsem ruku před sebe a zeptala: "Co vidím?" "Sebe a svou ruku." A co vidí moje ruka? Kulový! Relativita, nerelativita – určitě je lepší vidět ASPOŇ něco. :-)

  • fousek

    8: ruka je tvoje součást, takže se taky vidí – tvýma očima :-)

  • Aktérka

    (9) Ach jo. Už mě zas napadají "součásti," na které moje oči nedohlédnou… :-)))

  • fousek

    10: a co periskop? :-)))

  • rulisa

    Ano demagogie to byla bohapustá, ale co, ať si synáček zvyká (a koneckonců, dost úspěšně už si její techniky osvojuje taky). :-)

    Radko, stran ne/pořádku, nejen ve filozofování je synek po mně. :-))) Což nijak nevylučuje možnost využít to pro demagogii. :-)

    Aktérko, kuš!
    …Si udělej soustavu zrcadel a nevzbuzuj tady zas zdání neslušně se vyvíjející debaty. :-)
    A vůbec, dokud si na rozdíl od některých pánů dohlédnem na tkaničky u bot… :-)))

    Ježíš, mně už to dneska zase nemyslí… Pátééék…

  • Aktérka

    (12) I ty rejpalko… :-))) Zrcadlem ani periskopem to není ono… Chybí třetí dimenze… :-)

  • fousek

    13: biokulární periskop

    neslušný byl už článek – úhel a že cosi stojí … :-)))

  • rulisa

    Uůůůů… Zadrž, stop, brzdi, mysli na něco jinýho… Nebo budu za perverzní matku… :o))))

  • fousek

    :-)))

  • Mistr

    Nevím co jsi popřela, ale dokonale jsem si popřel to, že pochopím cokoliv :)

  • *Š*

    Článek je to super. TO je prima, když to s potomkem takhle ladí, ne? Mám jeden dotaz, k Rulise a Radce – trochu na okraj. Zmínily jste obě sklon ratolestí k nepořádku a jste coby matky určitě služebně starší než já, tak poraďte. Jsem "bordelářka nebetyčná" (cituji vlastní milující maminku). Dá se nějak přelstít genetika,aby to moje dítě nezdědilo?
    Pro přesnost: Moje předsevzetí překonat sama sebe, být dobrá matka-vzor a mít vzorně uklizeno (nebo aspoň uklizeno) ztroskotalo ne na neschopnosti uklízet, ale na nepoměru – já ten binec generuju geometrickou řadou rychleji, než ho stíhám uklízet. Takže když se snažím mít aspoń čisto, když už ne pořádek, musím přehrnout všechny hromádky a vrstvy na nějaké volné místo , uklidit pod nima a zase to rozvrstvit na původní místa. (Navrstveno vše na 1 místě to hrozí zřícením a ohrožuje nás to na životě).
    Za jakoukoli radu předem dík.

  • rulisa

    š: – Eee… … …
    :-)))
    Nevím, jak starý dítě máš, ale já pokusy o pořádek a výchovu k pořádku vzdala v momentě, kdy jsem zjistila, že nejen já sama, ale i všichni ostatní generují bordel geometrickou řadou, a to ještě s další exponentou, rovnou násobku věku a počtu členů v domácnosti, do čehož počítám i psa, kočky, koně, králíky, slepice, myši, křečky a akvarijní rybičky včetně vodních šneků…

  • rulisa

    Hej, Mistře, čti bystře… :-)))
    Pardon, nemůžu si pomoct. Omluvička, prababička (mám v sobě už tři deci, dneskaj… Ergo – Je to trochu jako fousatá věta v rámečku "Věta v rámečku je nepravdivá". :-)

  • anina

    Ru, moc hezký článek.Asi bych tady nehledala, kdo co popřel nebo ne.
    Vidím v tom úžasnou komunikaci matky se synem.Každý z vás je prostě originál a tak podle mě jsi nevyhrála ani ty, ani on. Vyhrává v mých očích váš vztah :)

  • rulisa

    Eh, hlásím návrat z prázdninových cest, lehkou neorientaci v událostech netových (si musím nechat projít hlavou, na co ještě má smysl reagovat a na co už ne) a do rodiny nepořádekgenerujících lidí a zvířat přírůstek o jednu béžovou potkanici s rodokmenem. :-))

  • Aktérka

    Vítej nám. :-)

  • Mirka

    Hvězdičková eŠ….seděly jsme u krbu a popíjely vínko. Já a kamarádka Bára.
    Bára si ztěžovala na svou nepořádnou dceru a já bezmyšlenkovitě jakoby přikyvovala.
    Ve chvíli, kdy pravila: „Nakonec to nevydržím a všechno po ní uklidím“, ozvalo se od počítače: „ Znám to. Taky to nevydržím a nakonec po ní všecko uklidím.“ Byl to André. Mluvil o sobě a o mně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.