Čas od času to na mě přijde. DB, OB, NB, OV… 1+1, 2+kk…Čas od času si procházím nabídky. Ceny. Počítám. Porovnávám. Odhaduju vývoj. Možnosti. Současný i budoucí. Až někdy… Prohlížím víc či míň nicneříkající fotky. Představuju si. Maluju si. Těším se. Bojím se. A zas víc těším…
Je jedno, jestli to někdy bude, nebo nebude, nebo bude úplně jinak.
Je hezký, jak je to teď. To, co by mohlo být už teď. To, co se jednou, až někdy, neztratí, jen přidá a zaroste do toho, co skutečně bude.
Představovat si, rozmýšlet, promýšlet a vážit, ustupovat z představ a zas jiný připouštět. Smiřovat se s nimi. S vědomím, že až někdy, tak to bude stejně všechno jinak. Ale co kdyby… Ta možnost… Na každou možnost být připraven… Protože být připraven je skoro jako mít…
Třebas jen na vteřinu. Na vteřinu, na dotek. Ale mít… Cokoli. Všechno. Tenhle byt, tamten…
Obvykle, skoro vždycky mi v životě stačil dotek všeho-čehokoli, abych pak už dál vyšla s pragmatickým málem.
Jen vědět, jak to zavoní… A že to třeba nakonec vůbec nepotřebuju…
Třeba to i s tím bytem jednou, až někdy, bude úplně jinak. Třeba vlastně vůbec nejde o víc než o dotek. Třeba vůbec nejde o to, že by to člověk skutečně musel mít…
Třeba jako když jsem si před chvílí prohlížela jeden krásnej, snovej, podkrovní, a zas jinej loft přestavěnej z nebytových prostor a další, s kombinací kamene a dřeva, a další s luxusní koupelnou…
Až se srdce sevře touhou jednou mít takovej byteček, docela malej, čistej, světlej, suchej, teplej… Takovou koupelnu, co v ní není nutno přemýšlet, jestli jsem ten kýbl postavila pod kapající netěsnost u bojleru dostatečně přesně, nebo jestli mi to bude kapat na zem, jestli se mi podařilo trefit tu jedinou správnou polohu páky na vodovodní baterii, aby po vaně netekla celou noc ze sprchy voda, jestli do kanálku stačí dolít jeden hrnek vody, nebo radši dva, aby nesmrděl odpad skrze vyschlý meandr podpodlažního sifonu, jestli najdu ten utrženej špunt, co ho kocouři odpoledne honili po koupelně, nebo si budu vanu ucpávat zase patou, jestli a jestli a jestli…
Tak koukám na tu snovou koupelnu, úžasný, čistotou a elegancí zářící prostor modelovaný barevně sladěným vzorem kachliček a dlažby, v něm ovál dokonale bezchybného lesku smaltované bleděmodři, bělostná pěna jako šlehačka na dortu… jen se do ní propadnout a vnořit a být tím posledním, co tam chybí, tím požitkářsky pěnou svůdným tělem, pravým dámským tělem do takové koupelny…
A najednou se mi skrze tuhle představu prosekne jiná. Ta, ve které jsem taky já, tak, jak bych byla ve skutečnosti, kdyby mě tam naráz někdo postavil… Kdyby mě na práh takové koupelny naráz postavil někdo, kdo by takovou koupelnu měl a to pravé dámské tělo v ní chtěl mít taky…
Já, jak bych tam stála a zírala… Vykolejená, nejistá, nesvá…
Protože já umím rozdělávat oheň, zabíjet a stahovat králíky, nahazovat a vyměňovat pojistky, správně bouchnout do sporáku, aby se rozsvítilo v troubě, do světla v předsíni, aby neblikalo, do palubky v autě, aby nedrnčela, umím dojet do autoopravny bez brzd, bez řazení, bez světel i potmě, umím dolít všechny možný kapaliny všude možně, i vodu do odpadů, aby nesmrděly, nařídit bojler, aby co nejmíň kapal, vymyslet úchyt na hadici od pračky, aby už nevypadávala z vany a nechrlila mi modročernou vodu po celé koupelně, nadstavit kuchyňskou linku za pomoci nedodělané skříňky, aby bylo kam schovat plynovou bombu a na co postavit mikrovlnku, umím vyrobit laťkovej plot, posady pro slepice, vozejk z podvozku starýho kočáru, prak z prezervativů a umím se z toho všeho radovat a těšit… – Ale neumím být dáma, požitkářsky svůdně blikající neodolatelnými řasami, zatímco pěstěným nehtem na špičce neméně pěstěného prstu odcvrnkává do prostoru leštěných kachliček koupelovou pěnu uvízlou na skleničce šampaňskýho…
Tolikrát si člověk představuje, jak jednou, někdy, s někým, u někoho možná mu bude dopřáno luxusu… Jak si ho PAK užije…
Ale přitom ví, že i kdyby, tak zůstane stát na prahu koupelny, v níž není třeba hledat špunt, a nejspíš si PAK i dřepne, aby ho to neporazilo, a nakonec se pootočí a jako (debil) malý dítě se zeptá… – Ty jo, fakt můžu…?
S pocitem, že by se u tý vany asi vůbec neměl svlíkat z ponožek, aby u ní bosejma nohama moc nenašlapal. Protože v tom dokonalým světě, ve kterým všechno funguje a všechno je, kde a jak má být, a ve kterým není místo pro žádnej geniálně vynalézavej grif, si připadá zoufale nepatřičně cizí…
Snít je krásné. A je ještě krásnější, když navzdory (nebo díky?) snění člověku vyjde, že je vlastně rád, že jeho úděl je ve správných bouchnutích do správných spotřebičů a ve hledání špuntu za podpory pouhé jedné nohy na podlaze, neb patou té druhé ucpává ve vaně odtokovou díru…
Komentáře: