Poprvní jsem tu písničku zaslechla letmo, útržek, když se po skončení kroužku foto a digi grafiky děcka už jen tak bavily a přes počítače si navzájem přetahovaly hity z empétrojek.
"To je dobrý," povídám z druhý strany učebny, při vypínání zbylých počítačů. Ne že by ty písničky předtím nebyly dobrý, ale tahle byla jiná. Měla daleko do Red Hot Chilli Peppers, a přesto svým způsobem pálila…

"To je ze Šreka," sdělil mi dvojhlas odnaproti.

Vybavil se mi obrázek tlustý zelený příšery, co jsem před nějakou dobou docela dost často vídala, i v Ábíčku byl, o kdejakých nálepkách a žvejkačkách ani nemluvě.

Divný, řekla jsem si. A dala si za úkol zeptat se doma dětí vlastních, abych nebyla ve škole za diletanta. Pak jsem na to, samozřejmě, zapomněla.

Dneska večer jsem se dívala na televizi.

Nedívám se. Nikdy. Nebo skoro nikdy. Jen když mě děti, moje vlastní děti, hodně moc přemluví, tak kvůli nim, kvůli tomu sezení s nimi, vedle nich, kvůli tomu pocitu, že ony vědí, že já tam jsem…

Dneska večer jsme se chvílku s mladším šmajchlovali. Protože jsem chtěla. Protože napsal úkol tak strašně mizerně, ale s tak strašně poctivou snahou, že při představě paní učitelky, lámající nad ním hůl a odsuzující ho do pekel pro nejnenapravitelnější lajdáky, se mi prostě najednou všechno sevřelo pocitem, že když ne já, tak už nikdo… A neřekla jsem Přepiš to. Neřekla jsem Hrozný. Dala jsem mu svou čínku, aby si dotvořil dvě chybějící čárky, když mu jeho tornádo dopsalo, pak jsem ho pochválila, že jinak to měl bez chyby, a pak jsem mu tu čínku nechala, aby – než koupím nový tornádo – měl s čím psát i ve škole, přestože ve škole maj čínku zakázanou, Čert to vem, povídám, když mi to úzkostně připomněl, No tak co, stejně jsme už za hříšníky na věky věkův, tak ten jeden hřích navíc už přežijem, ne?

A on se usmál, já se usmála, udělal ksicht a pak mi dal pusu, a pak další úsměv a já pusu jemu…

A pak jsem za ním přišla k televizi a pak jsme se spolu dívali na lítací pokusy bratrů Wrightových, kterým taky nikdo nevěřil, že z jejich úletu něco rozumnýho kdy bude, a pak na doktora House, i když doktor House je seriál ze zapovězených, protože dávno po večerce. My se dívali. Dneska. Ten jeden hřích nás už…

A na konci doktora House, když si doktor na kulise mollové písničky osaměle nalíval z flašky, já povídám, To je hezký, a moje dítko na to – To je ze Šreka…

A já si vzpomněla, že už jsem ji slyšela. Že je to ona. Ta písnička, co tak divně pálí…

A pár minut na to jsem ji našla na internetu. Doufám, že tam ještě nějaký čas bude.

Asi to tak dneska mělo být. Jedno ke druhýmu. I s tím nalezením písničky. Jedno dík druhýmu.

Čím to je, že vždycky, když nechci zapomenout nějakou chvíli s mým synem či mými syny, když vím, že nezapomenu, objeví se tam nějaká muzika. Nějaká, kterou už taky nikdy nezapomenu.

Budu se muset někdy kouknout na toho Shreka. Asi ta tlustá zelená potvora stojí za to. Mý děti říkají, že prý jo.