Umývám záchod. Práce, kterou nijak neplánuju, ale když už se tak šíleně pomalu napouští splachovadlo a musím na ten pitomej záchod donýst vodu v kýblu, občas mě to popadne udělat při jednom…
Umývám záchod. Gel a štětka a glancování všech hran i vnějších ploch… – „Co děláš, mami?“ ptá se mě to malý, už zas ukašlaný cosi za mnou, když jsem tomu svojí přítomností na pootevřeným záchodě zabránila prchnout ven na zahradu. – „Meju záchod. Aby se nám do něj hezky čůralo.“ – „Aby se TI do něj hezky čůralo.“ Opravilo mě to malý. S patřičným důrazem na zájmeno. Dvě vteřiny mi trvá, než pochopím. Jak jsem nedávno už zas řešila… – „Ne, panáčku. NÁM. S tím čůráním na žumpu přestaneš, kdo má furt mejt to počůraný zápraží. A čuchat. Smrdí to tam pak jak…“
On totiž drobeček, aby nemusel zvedat prkýnko, myslet na splachování, zhasínání a zavírání dveří od záchoda a tak podobně, chodí radši na žumpu, co je venku pod zápražím. Ale aby ho náhodou neviděli přes plot z okna sousedi, zůstane stát schovanej v otevřenejch dveřích a snaží se dostříknout na tu žumpu tak jaksi… za roh….
Za roh se to obvykle nepovede, o něco blíž je rohožka. Panebože, zač mě trestáš, takovýhohle čuníka mi nadělit a ještě k tomu tak paličatě osobitýho, nezlomnýho… A teď se šklebí. Vysvětluju, že když bude v botech na ven a stát prakticky nad žumpou a otočenej takhle zády, tak možná, možná… Žumpa je totiž sice zakrytá letitými festovními trámy, které i kola náklaďáku unesly a nepropadly se, ale desítkami let rozhryzanými škvírami mezi nimi ledacos propadne, ztratí se, vsákne…
Vyřízeno, domluveno. Mladík (jako obvykle) slibuje, že ze dveří se už na žumpu snažit trefovat nebude. Otáčím se k odchodu, v hlavě myšlenky na jakousi diskusi na blogách. Co odepíšu… A za mnou tichý, napůl zasněný, napůl chlapsky hrdý hlásek: „Ale brácha dostříkne až k plotu…“
Komentáře: