…říkaly baby na vsi u pojízdky. Taky maminka synova kamaráda. A taky všecky moje kamarádky. Že někde jinde prý jo, ale u nás nerostou. Jsme moc vysoko. Tak jsme na ty houby nejeli. Vařila jsem a prala a byla trochu otrávená. Starší kluk mrtvolně dospával na gauči včerejší „stanování“ u kamaráda, jehož maminka ví, že nerostou. V půl druhý odpoledne, kdy se konečně probral a vyjedl tři porce zbytků od oběda, už vůbec bylo na houby na nějaký houby jezdit, zvlášť když mezitím přijeli už dřív se dospavší kamarádi a já je všecky navelela pomoct na maštali se senem. Každotýdenní sobotněodpolední program.
Byť to byli tři intelektuálové, nakonec si ani neublížili, ba dokonce v tom prachu na půdě i přestali mluvit, a ba nejvíc dokonce – nakonec zjistili, že jediný možný, jak to přežít, jě dělat co nejvíc, aby to bylo co nejrychlejc hotový. Pejcha po odvedený práci z nich posléze po slezení z půdy sálala na kilometry, a to i skrz souvislý tělní pokryv cca centimetrovou vrstvou sennýho prachu.
A taky jsme pak popřestavěly už samy my ženský celej tréninkovej parkúr. Vytahaly a přenesly ze stodoly iks rahen a stojanů. Postavily drezúrní obdélník. Zadštily si síru a oheň na (naše oddílový i všechny ostatní obecně) líný chlapy, co s nima nejni rozumná řeč, když je to chytne. Co ani jezdit koně se jim už nechce a na všecko mají výmluvy a srandičky a vůbec jim my ženský sloužíme jen na hojení jejich eg a komplexů…
Mám puchejře. Zas. Jak se mi můžou dělat puchejře snad každej tejden…?
Pak jsem posbírala ty žampiony, co by je zítra beztak koně rozšlapali. Až pudou holky zkoušet ten čerstvě popřestavěnej parkúr a čerstvě udělanej drezúrní obdélník. Bylo jich plný tričko. Těch žampionů. Sbírala jsem skoro do tmy a přešel mě všechen vztek na ty potvory líný a nefér chlapy, zvlášť poté, co mi jeden, co už dozdil ten kus haly, co mezitím zdil, přišel dělat společnost a nijak nepospíchal na kafe u šéfky a smál se a nanosil mi tak asi třicet žampionů, když mi už byla zima, ale nechtěla jsem je tam nechat…
A pak jsme si všichni, i s chlapama, dali kafe a iks frťánků jen tak a povídali a bylo to děsně fajn a ty žampióny tam v mým tričku ležely na kredenci a já dumala, jestli až přijdu domů, budou děti vůbec ještě vzhůru, jestli ty žampiony, co jsem sobě a svým dětem a naší šéfce od koní slíbila k večeři upíct na kmíně, nebudu muset nechat až na zítra na oběd, což by taky nebylo nic mimořádnýho, když každou chvíli nechávám oběd až na večeři…
A pak jsem přišla domů a děti koukaly na Robina Hooda a měly hlad a já psala šéfce: „Večeře bude!“ A ona odepsala: „Už se těším“ A já za chvíli: „Už je v troubě!“ A ona: „Já už dlouho!“A mně se chtělo odepsat – To byl tak hezkej den…
Jdu vyndat ty žampióny. Už jsou hotový.
Komentáře: