Stav mimo

Už před dvěma hodinama jsem chtěla jít spát. Jednou za čas konečně zas včas.

A zas nic.

Zatracený Youtube…

Od Johna Morelanda fascinována jeho obrovským visícím břichem přes Hollow Coves k Sons Of The East.

Napřed jen v duchu rukou mávnutí – video tuctový, motiv fousatej a muzika slabej odvar z kopírky The Dead South… (Pamatujete? https://www.youtube.com/watch?v=B9FzVhw8_bY)
Ale pak jsem u nich zůstala. Až k videu, co mi připomnělo jeden hovor, noční, jen hovor, nic víc, o tancování…

Všechno je jednou poprvní. I pocit chronického stavu mimo. Ne, už se netrápím přemírou emoci-nemoci. Vlastně se vůbec netrápím. Jen mimo sebe sleduju, co se děje, a pořád tomu tak nějak úplně nerozumím. I když rozumově zdůvodnit si to zvládnu. (To se dycky nějak vymyslí, co se proč děje a s čím to souvisí.) Zvláštní sledovat sebe samu v roli, o které nevím, jaká vlastně je.
A brát ji tak jak tak. V lovestory jako v melodramatu. V absurdním dramatu. Případně i v pantomimě. (Podle rozsahu v dialogu použitých slov, občas.)

Může se dostat k narozeninám milování? Jen jako dárek, o kterém dárce věděl, že si ho obdarovaný přeje? (Tak moc, až ho nejspíš zkazil jako obv na obyč sex.)

Je dobré chtít na tohle vědět odpověď?

Nevím.
Ale vím, že od jisté doby bych tancovala, až bych brečela. Asi absťák po chybějící vánoční firemní veselici, kdy jsem se obvykle protancovala až do bílého rána (a do dalšího rána pak při bolestech v kyčlích blila, protože jakmile jsem tancovat přestala, nakumuloval se mi do hlavy a zpátky do žaludku všechen do té doby dokola s krví obíhající alkohol).
Šéf mi pořád chybí. Moc. Teprve dneska jsem si dokázala pustit tu písničku, kterou jsem tu kdysi linkovala, když jsem o něm psala, jak jsem za takového šéfa ráda. Šťastná. Chybí mi pořád, jeho hlas, jeho gesta, tisíce jeho detailů všude na firmě po něm visících ve vzduchu, v podvědomí… Chybí a bude chybět.
I to tancování na jeho veselicích, protože byly jeho, my tancovali a objímali se a smáli se, zatímco on chodil s flaškou whisky kolem stolů a všem dolíval a všechny nutil s ním pít… A smál se taky…
Roky patřil poslední ploužák večírku šéfovi a mně.

Že tancují kameníci a hrobníci, to vím. Někteří moc rádi. Ale do některých jiných lidí bych to byla donedávna neřekla. A prý jo. A prý i dobře. Prý i tango.
Rázem jsem si připadla jako poleno.
Neumím tango. Ani čaču. Ani foxtrot. Neumím nic, co se učí v tanečních, protože na taneční mi v tom jedna plus nula bytě rozděleném na prostor pro mě a prostor pro tátu jen dvojdílnou šatní skříní nějak nevybylo.

Jenže když si dám v raných dopoledních hodinách na dílně s Fandou třetího frťana a nikdo jinej tam není a tamní rádio na plný pecky hraje něco, co k tomu je, natáhnu ruce a Fanda už ví. On v gumové brusičské zástěře až na zem, já v hadrech a úplně blbých botách se párkrát zatočíme po mokré podlaze dílny do toho rytmu a strop i svět se trochu zatočí taky…
Umíme jen obyč točení se po kamenicku.

Jak ráda bych strop zatočila s někým doopravdy. Jako kdysi. Od špiček prstů až do nejhlubšího kousku těla ucítit, s kým a proč se točím…

Jenže to tomu jednomu nezvládnu říct. Jako by cokoli jiného, než co nás svedlo dohromady, byl už jiný svět. Mimo mého. Mimo našeho společného. Svět za hranicí té malé části jeho světa, která je mi propůjčena. Na občas. Jeho svět, který patří minulosti, na kterou nikdy nezapomene, jako já na svého šéfa, jen proto o něčem z toho světa občas vypráví. Ne proto, že by to mělo…
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Když jsem mu poslala odkaz na poslední písničku od Sons, na devadesát devět procent jsem věděla, že neodpoví. Že budu mimo. Nezasměje se tomu. Takové blbosti. Když navíc prý zrovna pracuje.
Přesto jsem to poslala. Co kdyby to jedno procento…
A když ne, tak aspoň aby věděl, co jsem, i když to nebude kompatibilní.

Nemůžu si pomoct, prostě si ho s trochu podobnými rozměry v pase jako na videu představuju, jak tancuje on.
Jak to umí.

Kéž bych to taky uměla.

– – – – – – – – – – –

(P.S. – Ta úplně poslední od Sons, kterou jsem napřed přepnula po pár vteřinách jako utahanou sračku a pak na ní dva dny ujížděla, je v odkazech vlevo.)

Komentáře:

  • Saul

    Té práce a hlavně bezprostřednosti lidí v ní si važ.
    To samozřejmě píšu jen abych tě nasral, protože asi předpokládám, že si jí nevážíš:-))

  • rulisa

    :-))
    Jasně. :-)) Dík.

  • ratka

    ten tanec je celkem vtipný. Dokoukala jsem :-)

  • Saul

    Sláva, Ratka žije:-)

  • ratka

    4. jen doutnám:-)

  • rulisa

    Já pořád přemýšlím, jak je možný, že třeba Lost Cause nebo It Must Be Luck nejsou hitovky hraný v rádiu a bodující v hitparádách. Protože na to mají.
    Jenže asi nemají to promo nebo jak se říká té potřebné mediální tlačence.

  • Radka z P.

    Neberte to jako litování prosím. Preju dobré přežití. R.

  • rulisa

    Přežila jsem dodneška, přežiju až do smrti. ;-)
    Tohle patří k životu, myslím.

  • Radka z P.

    zas nejsem taková pica sluníčkova abych musela být za dobré s každou genialitou. Proto vím kdo jsem. Vy to víte taky přesně. Jste pokud z vašeho psaní muzuu soudit skvělá ženská. Mějte se hezky. R.

  • rulisa

    Díky. :-) (Taky to nebylo myšleno nijak zle.)
    Jo, asi si to nakonec i užívám. Že to ještě vůbec je.

  • Radka z P.

    Proboha napsala jsem to velmi neobratne. Doufám že budu pochopena.vysledek je ze život je kurva složitá sranda.

  • rulisa

    Joo…! :-))

  • rulisa

    I když možná v podstatě jednoduchá, akorát my jak máme moc těch ale, tak si to šmodrcháme.

  • Liška

    No vida, tanec! Na ten jsem nepomyslela už dlouho. Budu muset už přehodnotit svoji půlriční jednostrannou zaměřenost na cizí jazyk; takovej tanec by docela bodnul.

  • SV

    ahojte! krásne leto prajem vám! ;-)

  • rulisa

    Zdravím Lišku a vzpomínám na večer u Psích koulí. :-D
    SV, i já přeju – včera v noci (nebo dneska ráno, jak se to veme) jsem se vrátila tam odněkud od vás, cca, supr to bylo…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.