Právě teď…

…bych chtěla mít chlapa, patřit k někomu, věřit v jeho vlídnost, laskavost, chtíč, nadhled, velkorysost… těšit se na něj, z něj, dát mu vlídnost, laskavost, chtíč, něhu, ženskost i pragmatičnost, velkorysost za pohlazení…

Maluju si vzdušné zámky a bytostně nevěřím. Střídavě.

Fyzično je to, co nejvíc klame… tělem…
I to, co rozjíždí vztah.

(Píšu z práce pod vlivem tří velkých frťanů Ferneta na dílně na zapití kolegových narozenin u konce Dušiček a minulého víkendu – čtyři metry vysoko na stromě potmě tak blízko vedle sebe, dotyk dotyk dotyk, nebyl, chvíle pomíjivá… pominula.)

Komentáře:

  • Jirka*

    Funkční vztah je čím dál, tím víc… zvětšující se vzácností…

  • rulisa

    Třeba proto, že dřív se lidi brali z rozumu, a dneska z citu = většinou pocitu?
    Viz třetí odstavec.
    Vím stoprocentně, že mě fyzicky přitahují technické typy a v některých aspektech skoro až sobci s náznaky neúmyslné arogance.
    I teď je to tak.
    Je to jak magnet, nevím proč. Slovy, reakcemi (či nereakcemi) na moje slova mě deptají (nezájmem o to, co se děje ve mně, nebo spíš neschopností to postřehnout, vnímat, často zabolí, že něco sděluju, o něco ve mně se s tím dotyčným zkouším podělit – a on je mimo, inertní, napíše maximálně něco o sobě, jen na své koleji…), a přesto když je mám blízko, fyzicky, svými reakcemi jsem v…
    Totálně. Neskutečně.
    Stejný mechanismus už poněkolikáté.

    Jsem taky psychický masochista? Jen jinak než třeba Ratka?

    Edit: A nebo je to syndrom krásky a zvířete. Věřit, že za tou slupkou neohrabané nechápavosti je daleko chápavější vřelé srdce, a hlavně – stojící o nějaké prolínání světů…
    Není to domýšlivost, myslet si, že zrovna já mám tu moc, to právo…?

  • rulisa

    Přemýšlím nad tím od včerejška. Že ten momentální „zásah“ je v mnohém velmi podobný mému otci, i dnem a měsícem narození (a pak nemá člověk věřit astrologii), ten pocit, že musím svého otce psychicky dobývat, protože necítí, nechápe, a přesto je pro mě autorita, v podstatě velmi hodný člověk, ale jaksi bez empatie, kritizující, ale v jeho očích nekritizuje, jen suše konstatuje, osobnost, co taky jede hlavně po své koleji a ve svém světě jen vlastního pohledu na věc…
    Elektřin komplex.

  • Liška

    Nojono známe to asi všichni obdobně. A když je člověk v tom uvnitř, tak nevystrčí svýho pozorovatele, kterej by řekl: „Už nemusíš dobývat, můžeš zkusit něco jinak. A sobě v dětském vydání můžeš dát něco, co tehdy potřebovala a nedali jí to. A pak už třeba nebude muset tolik dobývat nebo dělat pořád to známé.“

  • rulisa

    4
    To by bylo dobré.
    Co bych mohla dát sobě v dětském vydání, co jsem tehdy potřebovala a nedali mi to? Nevím jak, neumím to, pořád mám pocit, že buď je potřeba, aby mi to dal někdo jiný, a nebo je to prostě díra, se kterou už dožiju. Vznikla v běhu programu a je uzavřená jinými daty, ex post (natož offline) už ji zaplátovat nejde.
    A možná je to chyba skriptu už od začátku.

  • Liška

    Těžko říct, kdo s dírou, kdo se štěstím díru přečurá… aby pak našel další dírku :- )

  • rulisa

    Asi nejde o přečurání…

  • Liška

    Jde, ale napřed si tý moči člověk musí loknout – kdybych měla pokračovat v metafoře.

  • rulisa

    Asi nerozumím.

    Nejde o přečurání, protože to není cílem. Nebo aspoň mým ne.
    K ničemu to není, díru přečůrat, nic to neřeší, jen si člověk na chvíli něco nalže.

    Nic nepřečůráš. Buď to máš, nebo nemáš. Tohle je binární, 1-0. Nic mezi.

  • Liška

    Jen metafora bez nároku na dokonalost.
    Žádný máš-nemáš, v kom6 bylo klíčový ne nějaký přečurání, ale že nikdy nevíš, jestli pojedeš věčně ve svejch starejch dírách, anebo s usilovou prací to budeš zrovna ty, kdo kromě ní i se štěstím ty díry vydláždíš něčím jiným na další cestu. Na který najdeš další dírku, ale ne už tak velkou, a další.

  • rulisa

    Ale jinak si myslím, že právě to „už nemusíš dobývat“ je podstata soužití se s dírou. V podstatě k témuž jsem došla včera po vystřízlivění taky.
    Psychicky (se) dobývat znamená aplikovat sebe na toho druhého.
    Řešení díry je přijmout ji a jet paralelně. Neměřit druhého sebou. Nemůžu od něj mít všechno, co mi chybí. Od nikoho to nemůžu mít.
    Ani od sebe.
    Ale já se můžu ledasčeho zřeknout.

  • rulisa

    10
    Moment, musím si to přečíst ještě párkrát, takhle těsně po Dušičkách je to na mě moc na soustředění se na jiný jazyk (myšlenkový).

  • rulisa

    10
    Asi nějak chápu.
    Slovo přečůrat je negativní. Znamená obechcat, obejít, vyzrát na něco lstí až podvodem.
    Nemělo by tam být, pokud sdělení má být pozitivní.
    Proto mě stáhlo jinam.

    Usilovně na sobě (či něčem duševním) pracovat už nechci.

    Chci si jen věci utřídit a pochopit co nejvíc, co pochopit zvládnu. Když chápu, co odkud je, s čím to souvisí a jak to funguje, neděsí mě to tolik a líp se mi s tím zachází.

    Nevěřím, že bych sama sobě mohla dát něco, co mi nedali v dětském věku. Ale můžu se naučit v tom vyznat, poznat a neztrácet se v tom, a tím to tak nějak částečně odrušit… aby to tolik nezasahovalo.

  • ratka

    2. Tak nějak. Rozum pomůže celkem hodně. Nejsem masochista, jsem prostě jen nezrale dětská. Chci něco ani nevím přesně co a nedovedu to přesně popsat, a cítím se zraněná když ten druhý nechápe či nevidí. Dnes to dokážu lépe vyjádřit, vyjádřit i své zranění. A těšit se ze všeho co dostávám. Nakonec je toho dost. Někdy očekávám u jiného „otvoru“ než z kterého něco padá a nechytnu to. TAkže se to nejdřív vyválí na zemi a pak špitnu: Dík. A koukám co to vlastně je

  • rulisa

    14
    Hezký komentář. :-) Dostal mě ten konec.
    Poslední dobou taky špitám.
    Vlastně je to docela fajn.

  • ratka

    15. tak dík :-)

  • rulisa

    :-)

  • Jirka*

    Zrovna se dívám na webu ČT na pohádku „Malý pán“ – asi znáte – pán, co byl přesvědčený, že mu nic nechybí, ale jen do té doby, co se jednou probudil těsně před prozrazením pointy snu „tady najdeš to, co ti schází“. A od té doby lítá po světě a hledá něco, o čem vlastně neví, co to přesně je, a to se hledá sakra špatně :-)
    Momentálně je film ve fázi, kdy hledá strom Odpovědník, ale je to nějaký zamotaný, cesta je strašně klikatá.
    Jestli si pamatuju správně, tak nakonec zjistí, co hledá a navíc je mu přáno, aby to našel hned vedle svého domu, takže mu přijde sice trochu líto, že se tolik k tomu zjištění naběhal, ale bez toho by asi neměl šanci.
    Je to pohádka, ta se musí vejít i s dobrým koncem zhruba do hodiny a čtvrt, ve skutečnosti je blbý, když to trvá celý život, i když závěrečná spokojenost tím není vyloučená :-)

  • ratka

    18. to je krátce výstižně popsáno celoživotní pachtění aby si člověk nakonec spokojeně odfouk že to má za konečně za sebou. :-)

  • Jirka*

    19.
    No, spíš aby člověk neměl důvod k těm pochybnostem, že mu něco schází – to je lepší varianta, kterou by měl každý zažít dřív, než na úplným konci, aby měl nějaký čas si to vychutnat. Odměna být musí.
    Někdo tam spěje tím, že si idylu nalhává tak dlouho, až tomu uvěří, ale je spousta lidí, kterým oblafnout vlastní hlavu nejde.

  • Saul

    Paní advokátce asi schází chlap, který umí pořádně vařit.:-0)

  • rulisa

    Nevím. Je mi z toho smutno.

  • Saul

    A oni jsou třeba rádi.
    Při těch „ukázkových párech“ mi vždycky bliká kontrolka.
    Což neznamená, že nejsou.

  • rulisa

    Nevím, jestli byli ukázkový pár. Psala jsem to někde?
    Určitě jsou rádi. Když už se lidi rozhodnou pro rozvod, tak obvykle bývají rádi, že se dostanou z už neúnosného svazku.

  • Jirka*

    Asi je to možné přirovnat ke svěráku, který najednou někdo povolí a oběma je líp. Viděl jsem to tak u svých tří sourozenců. Sice dvěma z nich ten nástroj chyběl, tak si našli jiný, ale už vybírali vybaveni zkušeností předchozího výrobku. Třetí sourozenec už žádný svěrák nechce a hory dál zdolává bez zajištění.

  • rulisa

    Jj.
    A pak se div, když člověk, co se naučil žít bez svěráku, se bojí, aby pod vlivem momentálního emočního vychýlení si další svěrák sám zas nepořídil.

  • rulisa

    Přeloženo do češtiny:
    Cítím děsivou zodpovědnost za každý i zdánlivě bezděčný, neúmyslný dotyk způsobený i přijatý, za každý náznak zájmu vyslaný i přijatý… Co když roztočím kola něčeho, co pak sama nezvládnu, natož že do toho stáhnu ještě toho druhého?

    Na jednu stranu radost z toho, že mi cosi přijde vzájemné, na druhou stranu přesvědčuju sama sebe, že si nemám dělat iluze, že vidím něco, co není, že mám brát na držák a couvat a nedávat najevo nic víc, než bych dávala, kdyby mi ten druhý byl naprosto lhostejný…

  • rulisa

    Ke komentáři č. 2 jsem dopsala edit.
    Je zvláštní, jak se člověku, když začne myšlenky vkládat do psaní, ty myšlenky postupně seskládají, utřídí, vykrystalizují…

  • rulisa

    Emoční vychýlení vyřešeno.
    Šuplík vzdušné zámky.

  • ratka

    30. Vzdušné zámky jsou OK, člověk za pochodu si něco namaluje… ale nakonec stejně jí to co najde či je k dispozici. Přimalovat, či přichutit nebo dopepřit si to může. Neměl by obviňovat druhého že nesplňuje nějaké představy nebo že to dělá jinak (asi) … ale to taky není nic devastujícího pokud teen druhý není z cukru a dokáže se tomu zasmát či to prostě jen nějak odpinkne. To mě například pokaždé vytáčí nebo urazí, že ten druhý mě začne poučovat či se ke mě chovat jak k blbovi. Ale nakonec nevydržím být uražená protože vlastní uraženost mě obtěžuje. a všimla jsem si že muži (možná se pletu) nejsou tak urážliví jako já, a pokud ano tak rychle vyprsknou a hned to zase vyšumí. To já se nafukuji jako páv… dokud nezačnu sama nad sebou krotuit hlavou… jak můžu být tak nadůtlkiva

  • rulisa

    Ratko, děkuju za komentář a omlouvám se za pozdní reakci. Seběhlo se teď poslední den zas cosi dalšího, ne dobrého, tak jsem nějak neměla sílu…

    „Neměl by obviňovat druhého že nesplňuje nějaké představy nebo že to dělá jinak (asi) …“
    Jo, to je možná podstata většiny emočních trápení se. :-)

  • ratka

    32. to mě mrzí, když se toho semele moc, je to příliš. Zas tak pozdě ta reakce není :-))

  • rulisa

    Liško, už jsem asi pochopila tu tvou čtyřku.
    Asi se mi povedlo to, co v ní píšeš..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.