Chtěla bych umět vyprávět příběhy.

Třeba jako Žena s moly.
Před pár (dvakrát a více deseti) lety mi to docela šlo, i docela dlouhé příběhy. Jenže jsem neměla doma klid na vyprávění dlouhých příběhů. Pořád tam někdo byl a pořád něco chtěl. Jídlo, oblečení, informace… nebo jen slyšitele…

– Lingvistická vsuvka. Proč posluchač není odlišen coby naslouchač. Proč se vůbec posluchačům začlo říkat posluchači, od jaké významové verze slova „poslouchat“ to vzniklo? Posluchači rádia jen naslouchají, posluchači v posluchárnách vysokých škol naslouchají a současně musejí i poslouchat, jinak by je vyrazili. Posluchači rádia a částečně i posluchači VŠ naslouchají proto, že právě tomuhle naslouchat chtějí. Ale když člověk naslouchá, aniž by o to nějak extra stál, spíš to jen tak nějak zvládá, stává se pouze trpným nositelem živého ucha. Není ani posluchač, ani naslouchač, jen jen slyšitel.

Teď mám doma klid. Mohla bych každou volnou chvilku vyprávět celé ságy příběhů.
Jenže když sečtu volné chvilky a odečtu od nich aktivity nutné k zachování základních potřeb a aktivity nadstavbové dobrovolně na sebe coby bič upletené (třeba porytí zahrádky před zimou nebo dotažení asi pěti rozpracovaných stavebních projektů tamtéž a ve sklepě), zbývá mi volno tak na vyspání se.

A krom toho – už nějak neumím vyprávět příběhy.
Stavět stavební projekt z postupně opracovávaných a do sebe tesařskými spoji roubených trámů, od základů postupně až po střechu.
Už mi jde jen sbírat třísky.

– Lingvistická vsuvka. Může být stříška od třísky, nebo tříska od stříšky? Je to něco z třech vrcholů, z třech stran? Babička taky do kamen nechystala třísky, ale tříšky. Roztříštěná vlákna dřeva. Roztříštěná hlava třeští.

Mně třeštila tudlevá, když jsem si ji oběma rukama přidržovala před rozpadnutím se zaparkovaná na botníku u koupelny, páč to bylo nejblíž koupelny a záchoda, a vůči zaujatě na mě hledící ženě s velkým Ž jsem pronášela moudra typu „Další z těch rán, kdy si člověk říká, už nebudu pít…“
Vím, že na to odpověděla něco suše pragmatického, ale už nevím co. Měla jsem v té hlavě nějaký jeskyně nebo co.
Ale vím, že jsem si vedle ní připadala jako slonice, vedle ztělesnění úžasné, žensky dokonalé štíhlosti mých dávných literárních hrdinek – herdek má to svoje výhody mít mírně obézní nebo mírně přerostlou kamarádku, člověk si pak přijde tak nějak křehčí, a ne jako slonice. Natož slonice s kocovinou.

Jojo, zatímco během pěti měsíců léčby mononukleózy, potažmo navazující boreliózy, jsem radostně shodila dvě a půl kila, tak od skončení diety a prohlášení „paní doktorka mi řekla, že malý pivo mi neublíží, tak mi dejte to čtvrtý pivo taky malý“ jsem každý měsíc cca půl kila přibrala. A nejvíc teď na začátku podzima, když se začlo ochlazovat. Přesně stejně jako moje kočka. Od konce srpna obě strašně žerem.
Já navíc už druhý měsíc sterilizovala menstruační kalíšek zbytečně. Nebyl potřeba. Zato spaní stálo za prd, jak mě polívalo vedro a pak zas zima, a vždycky jsem se musela projít na záchod a do kuchyně a tím pádem i něco zobla…

Bojuju s tím statečně. Zvedla jsem si dávkování sojových a vojtěškových ženských tablet na dvojnásob, tak už v noci spím a v lednici nezobu. Dokonce zas ráno i cvičím, když pravidelné večerní kolo a koupání v rybníce v ledovém večerním větru vzalo zasvé a zvládám je tak jednou za týden s vydřením všech sil.

– Lingvistická vsuvka. Není emocionálně chabějšího slovního obratu než „vynaložení všech sil“. O ničem. Když všechny síly, tak člověk dře hubou po zemi, nehty do krve ulámaný od rejh v hlíně, přeci. Tak jaký vynaložení. Vy(na)loženě slabiková nadbytečnost – přeci buď je nakládka, nebo vykládka. Ale slyšeli jste někdy někdo o vynakládce?

Tedy začla jsem omezováním pití piva. Víno je fajn, nemusím ho pít tak studený jako pivo a neprdí se po něm. S vydřením všech sil jsem se snažila i nežrat, ale to nešlo. Byla mi zima. A když je zima, je i hlad.
Sušila jsem všechno možný ovoce i hříbky i rajčata, jen abych si trochu přitopila v bytě a necítila tu syrovinu, tu plíživou vlezlou podzimní zimu, co se vpíjí do kloubů i měkkých částí těla, hlavně nosu. Moc to nepomohlo. Nahřívala jsem se ve vaně plné horké vody, dvakrát denně – bojler nestíhal, poplach na vodoměru. Tak jsem pouklízela všechno v prádelních koších nastřádané prádlo – konečně – abych se zahřála pohybem (ne, k žehlení jsem se nesnížila, to až leda kdyby mi měla mrznout voda v trubkách), ba i vysavačem jsem pronásledovala prach a kočičí chlupy po bytě, protože zezadu vysavače jde vždycky takový krásný teplo… Chvilku… Dokonce jsem už zas začla i občas něco vařit, aby se byt vyhřál. Teda píct v troubě. Akorát jak není ten volnej čas, tak jsem to dycky spojila s prací (ehm, luštěním keší) na počítači a pak jsem ten pečením pracně trochu ohřátý byt dvě až tři noci větrala od připáleniny. (Eště furt při otevření bytu cítím bílý hřiby upečený do černa.)

Dneska jsem to vzdala. Stačilo sejít dolů do sklepa, otočit dvěma kohouty, přesunout jedno přesouvátko a zmáčknout čudlík.
Topím.
Nádhera.
Hned se cítím štíhleji. Když moje tělo nebude odrážet frontální útok zimy, nebude chtít tolik žrát. Odteď pravidelná životospráva, chodit brzo spát, už žádný sladký a tučný a omezit alkohol.
Teda jen do Vánoc.
A teda s výjimkou oslavy šéfových padesátin a firemního Silvestra, samozřejmě.

A tak si tak sedím u počítače metr od hřejícího radiátoru, těsně před půlnocí dopisuju článek o ničem, hromadu třísek, dopíjím druhou skleničku té Frankovky, co jsme už nedopily se Ženou (naštěstí, to bych byla navíc i blijící slonice), a mám v sobě půl skleničky toho arašídovýho másla, co jsem si koupila na ochutnání odpoledne v Tescu v akci v doprodeji za polovic. Ochutnávám olizováním nože. To mám moc ráda, protože olizovat nůž se správně taky nesmí.

Vítej, topná sezóno.