Před časem jsem volala, že na té dovolené chci moře a hory. Pak padlo rozhodnutí, že Itálie. Oželela jsem hory ve jménu moře. Smířená s trudovitou rovinou.
Děkuju větru za ty fotky. Za ty vlny. I když jsem pak i děkovala za to, že jsem v těch vlnách v jednu chvíli nebyla sama. S břehem užasle daleko, když člověk začne vlnu za vlnou panicky šahat nohama po dnu a hledat kudy utýct… Stíhat se nadechnout… A přece ty krajky a volány neztratily kouzlo… Kdybych mohla, doteď bych tam stála, a ještě pořád bych se jich asi nepřesytila…
Každý další den o kousek pobřeží Gargána dál, za nejvýchodnějším výběžkem poloostrova se i moře uklidnilo. Paleta kýčů zase z jiné žánrové škatulky. Jednou za čas si člověk musí užít kýče. Hej, chlapi, přeci jste mi nevěřili, že nejsu romantická! To já si jen schovávám přihrádky volný, aby se mi pak do nich o to víc vlezlo…
Asi nejproslulejší místo Gargana. Na kdejaké pohlednici z Vieste:
A někde zas místo, co není asi na žádné pohlednici. A přesto se tam moře jako nikde jinde třpytí…
Už směr jihozápad. Cesta za půlkou, ostrohy Gargana pomaličku ubývají. Okolo jednoho v moři vzorek jak našitý z indiánských korálků.
O pár kilometrů serpentýn dál, z pohledu zpátky:
Nevím(e), co to bylo. Pokusná či studijní zařízení. Sítě. Chov ryb. Pěstování mušlí nebo jiných mořských mrch. Kdoví.
Poslední den, kdy míříme na jih. Silnice k poslední metě naší cesty. K Monte di St. Angelo.
Sady oliv a mandloní kolem silnice nám už od onoho rána říkají, že odsud dál se opravdu otvírají jen další nekonečné roviny.
A do těch už se nám nechce. Kdo plánuje dorazit až k Sicílii, asi se nesmí zastavit na Gargánu. Tak třeba příště.
Komentáře: