Směr jih.
Noc na vinici, my shledány nevinnými, vinař ráno láká nás na hrozny vinné, napřed jednu, pak druhou, ta třetí už se v stínu vinohradu ošahávat nenechá, díra od tesaře naštěstí dost veliká.
Kontrolka od ruční brzdy včera poblikávala, dneska už svítí pořád. Stejný to mám na favoritovi, už víc než rok. Ať cpu ručku dolů sebevíc, vyklechtanej kontakt nějakej, či co, si říct nedá. Žvejkačka moc nekryla, přelepily jsme rušivý červený světýlko flastrem. „Nezdálo se ti včera, že ta brzda zabírá nějak dole?“ – „Ani ne.“
Tu paní jdoucí mimo přechod jsme nakonec nepřejely. Opraváři v Itálii spravují českým holkám auta na počkání. Bývalý mechanik od formulí jedna ví po letech práce ve Švýcarsku své. Zejména o brzdách zničených silniční solí. Skládá poklonu šoférskému umu, co umí jezdit bez brzdové kapaliny. Hroutí se z flastru na přístrojové desce. Rozšířila jsem si obzory. Na rozdíl od Favorita indikovala kontrolka Oplu krom polohy ruční brzdy i stav brzdové kapaliny.
Všichni byli milí. I ti zákazníci, co se okukováním tří bab pořád nemohli vymotat odjet, a když odjeli, tak stejně zas přišli koukat a povídat. Prý jsme přivezly první déšť po čtvrt roce. To ještě netušili, že až se budem vracet, bude tam pršet zase / ještě pořád, a daleko víc.
Vzadu za opravnou trať, za tratí plot. Bohužel. Od hotelu. Takže k moři to nešlo. Jen podle trati tam a zpátky a odložit mezi nevyřešitelné hádanky, jestli ten křížek u kolejí je pohřbený pes či pieta za sebevraha…
Opraveno. Jede se dál.
Taky jsem chtěla vyfotit automaty na prezervativy. Slávu značky Durex. Ideálně v Pesaru. Ty italský města mají úžasný jména. Vyfotit Durex v Pesaru… to by bylo… Což se mně nepovedlo. :-( Za jízdy z auta. Prý – No tak si vyfoť něco jinýho. Tamhle jsou pěkný kolíčky. Tak máte místo kondomů v Pesaru kolíčky v Pescaře. A nohy v okýnku.
První koupání v moři u Silva di Marina. Obě šoférky skučí, že je to pálí, jedna protože má vlka (to v autoškole neuváděli jako důvod přestávek při řízení!), druhá protože se v moři srazila s medúzou. Já byla ta s medúzou, heč… Ale odsud fotky nemám. Jen z oblázkové pláže kousek vedle. Fičel tam filmově protivlase vlaze slanej vítr a nebe bylo šedivý bouřkou, která na několik dní zdivočela moře až hluboko dolů na jih.
Kamínky oble bolely do chodidel. Nestudily. Nedaly se nenasbírat, ohlazené do vzorů a struktur… A tvarů… – „Hele, holky, dildo! Máme dildo…!“ – Po pár dnech dámské dovolené je svět plný falických tvarů…
Taky jeden. A pak už…
Sluníčko. Sem už mraky středoevropozemí nedojdou. A kousek za touhle cedulí se začínají zvedat kopce. Kopce nad mořem.
Lago di Varano, do jezera s tímhle jménem jsem si prostě musela namočit aspoň nohy, stůj co stůj. Z dálky vypadalo líp než z blízka. To tak bývá. Až cestou zpátky jsem zjistila, že to byla trochu smůla, že jsme přijely zrovna z oné strany od autostrády. Že z úplně druhé strany, z té strany z úzké šíje oddělující jezero od moře, je u Lago di Varano strašně krásně. A že lituju, že jsme se tam nezdržely dýl. I to tak bývá. I tak jsme se zdržely. Aspoň na sváču a na pár fotek.
No, a o kousek dál už bylo to doopravdický Gargano.
Komentáře: