Nemoc odešla, už o ní jen čtu a cítím silnou sounáležitost – ba až souznění! :-))) – s Teorem. Jo jo jo… A jak je člověku líp, už nemá zdaleka tolik chuti do sebedrásajícího filozofování a poetických melancholií. Tvořit! To je ta pravá pohonná síla…
O víkendu jsem tvořila dort k patnáctinám. Když jsem se neprozřetelně otočila zády a umývala zdobítko, kocour mi z dortu olízal třetinu šlehačkový výzdoby.
A taky jsem dotvořovala spoustu už před časem nacvakaných fotek. Mimo jiné i s hříbákem. (Není překlep – hříbák je mužský rod.) Tak tady máte něco z nich:
Jedna z prvních procházek venku. (Tu úplně první nafocenou nemám, dovolenou z práce jsem si kvůli tomu přec jen brát nechtěla.) Bylo krásný, slunečný, ale mrazivý ráno. Zem, jako ostatně tady ještě přednedávnem docela dost často po ránu, zmrzlá na kost.
Po klouzavé zmrzlé trávě se špatně běhalo, ale mladík to přec jen trochu zkoušel. Jednou sebou i švihnul, jen to zadunělo. Když zjistil, jak je ta zem tvrdá, pěknou chvilku se držel u mámy jak klíště.
Ale pak zas začal mít roupy.
A nakonec se mu to povedlo. – „Budu hřebec velikej, mami!“ :-)
Přeju hezkej zbytek víkendu. :-)
Komentáře: