Když jsem si (z jistých nepříjemných důvodů) pořídil svého nynějšího psa (a porušil tak jedno ze zásadních "Už nikdy!"), tak mi kdosi řekl, že v zájmu rychlého sblížení mám někdy přespat u něj v kotci :-) Tedy u psa, který má být venku na dvoře a přes den zavřený. Asi po třech měsících jsem si vzal deku, vlezl k němu večer do kotce (v něm má ještě boudu) a přespal. Ráno jsem se vzbudil první a zjistil, že pes spí namísto v boudě stočený v mých nohách :-) Od té doby mi dokonce žere z ruky :-)))
Později jsem ale zjistil, že na lidi to tak úplně nefunguje :-)

no teď mu zobu z ruky já :-)

Né, měl jsem ho od štěněte :-) jen pokus o vtip :-) jiným způsobem řečeno, že jsem si u něj "udělal voko" a je to znát ještě dnes, po čtyřech letech :-)

Ano, Ruliso. Mela jsem nekolik generaci kocek jako dite. Citila jsem jejich dotyky a vnasela se skrze do sveta "tam". Stejne jako moje maminka :o) Pak bylo dlouhe obdobi bez kocek. Mam kocicku kde to opet funguje. To spojeni a propojeni. A ona to dela pro me rada :o)

Líbí se mi tohle: "Už vím, jak měly být, správně, ne, ne správně, správně byly tak, jak byly, tehdy, ode mě tehdejší, ale jak měly být doopravdy…"
To si často říkám, když si vzpomenu, co jsem kdy v minulosti udělala; kdyby to nemělo svůj důvod, kdyby to šlo jinak, bylo by to jinak; ale jeto tak, jak to je, a je to OK, nelituju ničeho.
– – –
Já měla kočku od šesti let, od první třídy. Zajímavé bylo s ní vyrůstat. Dožila se skoro osmnácti let. Napřed jsme si hrály, ukazovaly si, kdo má jakou pozici. Nemazlily jsme se spolu, nechodila ke mně (ani k tátovi), ale k mámě a babičce. Až když jsem byla dospělá, mazlila se i se mnou. Jsem tím hodně poznamenaná, měla jsem ji vlastně jako "domácí sestru". (Asi o tom napíšu někdy někde víc…) Pak jsem byla od třiadvaceti dva roky bez kočky a zjistila, že bez kočky být nechci, bez kočky je byt pro mě mrtvé místo, nepohyblivé, bez poznání skrývaček a prolízaček. Tak mám už několik let kamaráda kocoura.
A v práci máme taky kočku, je mu hodně podobná – rozloučím se v práci s kočkou, za čtvrt hodiny jsem doma a kdo mě nevítá, zase podobná kočka.
Dotýkám se koček moc ráda. A mám na ně, na jejich pohyb vycvičené oko (jen na ně) – když jdu po městě nebo po vsi, všimnu si kočky pod autem nebo za oknem a vždycky zajásám jako dítě. jsem ujetá na kočky. (Psa jsem nikdy neměla, ale mám je ráda též!)

Mám psa a je fakt, že je šťastnej, když se hladí a je mu jedno jak, nebo třeba není, ale neprotestuje jen tak.
Mám ráda zvířata vůbec a koček jsem se nachovala dost.
Dokážou člověka naladit na jejich vlnu, jen přes to jejich vrnění. A donutí ho, se na to jak je hladí opravdu i soustředit:)

Tak, jsem sice konečně po práci a dokonce i doma, ale už mě vůbec nenapadá, co vám vlastně odpovědět! Ono snad na to ani nic odpovídat není třeba… :o)

Kočku jsme zkoušeli, ale kvůli Kačově alergii musela pryč (ke Kačově ségře). Byla jsem trochu nervní když se kocouř vyhříval u vařícího se jídla, ale jinak to bylo s ním super. Máme psa Putina a je výbornej, pořád nás překvapuje. Dneska si například udělal hnízdo v hromádce smetenejch větviček a suchýho listí :-)

ano, léčba spánkem je ta úplně z nejlepších :-))) těším se, až se mi to povede :)

Preji vsem hezky den :o))))

PS: Včera po třetí ráno (pardon, vlastně dneska :-) jsem se vracela z tancovačky a kocour se otíral Puntíkovi o kola, jako by tam na mě čekal. Tak jsme se chvilku dotýkali, než přiběhl žárlivec pes a bylo po kocouřích dotycích – zmiznul pod autem, srabík. :-) Pak nastoupily dotyky psí. :-)

Letos je kocour doma. Zvolil jsem možnost odečtu nákladů procentama :-)))

Včera jsem si to zase uvědomila (a vtírá se mi ta myšlenka v poslední době často) – dotýkám se koček ráda, hodně a "úspěšně" (soudíc dle zpětné vazby koček). Se psy se setkávám méně, ale taky dobrý. A s lidmi… milenecky je to rovněž "ráda a úspěšně", jenže na ženy vůbec nesahám. Když některá sáhne přátelsky nebo maminkovsky na mne, nevadí mi to, ale vždycky mě to překvapí. A já se jich nedotýkám. Mohla bych je leda infantilně lechtat a pošťuchovat, to jo, ale dotknout se jich, pohladit je, to mám nějak zablokované. A polibek na uvítanou se ženou je pro mě vždycky trochu stres a velký ostych. Je mi jasné, že původ toho leží ve vztahu mě a mojí mámy, ale úplně se toho zatím dopátrat nemůžu – a tím pádem nemůžu ten "deficit" odstranit. K osobám ženského pohlaví jsem vždycky cítila odstup; s kluky a muži je mi vždycky mnohem uvolněněji. Znáte to taky??? Asi to ještě produmám, prozkouším a napíšu o tom jindy…

Já teda dotyky se ženskýma taky nějak nemusim, kromě mámy, tam je to nějak… geneticky daný. :-) Na přelomu května jedu prvně v životě na dovolenou jen s kamarádkou (kterou navíc až tak moc dobře neznám, ale o to víc mě potěšilo její přizvání k akci). Budeme kdesi v Chorvatsku tančit na pláži. Zní mi to dostatečně úchylně, tak jsem kývla – už jen kvůli potřebě někam vypadnout a odreagovat se. Jen z toho společnýho soužití mám celkem strach, i když jsem si stoprocentně jistá, že jsme obě hetero. :-)

a co se týká dotyků (v mém případě s chlapy), tak nesnáším hustýho bíbra pod strejdovým nosem. Přičítám to jednoznačně k nejhorším zážitkům dětství, jednu dobu jsem mu říkal smeták. To je hrozný uvítací zvyk, odnaučil jsem ho to až mi dorostly ruce do potřebné délky (takže asi před dvěma lety) :-)))

Jsem jasně dotýkací a samatný je mi milý, když se mi někdo dotkne v pravou chvíli. Musí se to nějak vytykadlovat, jestli jo, nebo ne, ale ono to jde tak nějak samo, to jestli jo, nebo ne. A taky jsem heterosexuál :))) A kdybych nebyla, tak to sem asi nenapíšu, i když, co já vím…

Ne, neva. :-)) Ale myslím, že ani nemám po, vlastně je to pořád totéž kolem jednoho středu. Aneb – jak poznamenala Lenka jinde a řekla tím "nahlas" to, co jsem si tiše myslela, že se ozve tady – beztak to není kruh, ale spirála.

Kašli na učení a svlíkni ty bílý hadry! :-))) Jak myslíš, že jsem prošla školama já? :-)))))

Jo jo jo…:-))) Já se trošku bála, jestli to pochopíš, hurá díky nezklamala. :-)))