Hrajem takovou hru. Na intelektuální pubescentnost. Kdo z koho. Synáček s vlasama napříč očí na mě shlíží z hůry, odmítá mi dát jen tak zadarmo zdání rodičovské autority a mrmle a mele nesmyslně košatá souvětí a myšlenková i slovní spojení a odsekává a musí mít poslední slovo… – a já mu odmítám přenechat vítězství.(Kdo by stál za dveřma, občas by pod vlivem těch čím dál rychlejších a čím dál hlasitějších vět coby frontové palby došel k názoru, že jsem svému potomku už dávno měla urazit hlavičku. Kdo je toho svědkem očitým, napřed mu chvilku ty oči nabírají na šířce, pak se začne smát. Protože my se u toho smějem taky. Strašně rádi.)

Dneska to bylo v míru.

"Můj názor na život je jasnej. Se vymykám, totiž. Všichni tvrděj, že jak co vidím, záleží na úhlu pohledu, já tvrdím, že to záleží na tom, kde stojím."

"Záleží to na úhlu pohledu. Kde zrovna stojíš, ovlivňuje ten úhel. A krom toho, co vidíš, záleží jen na tom, co vidět chceš."

"No, a podle toho si taky stoupám, ne? Takže to záleží na tom, kde stojím."

"Blbost." Popošla jsem za jeho záda, filozoficky shrbená na židli. "Hele, stoupnem si oba stejně… – Ne, radši si nestoupej, já se vohnu." Sklesl zpátky do židle, hubu od ucha k uchu nad tím, jak rychle mi došlo, že když si v této naší vzájemné konstelaci stoupne, rozhodně to samý vidět nebudem. Já totiž leda tak jeho zátylek a "bujný" vlasový porost na krku. I sklonila jsem se těsně nad jeho hlavu, pohled jsme oba upřeli přímo před sebe. Na okenní tabuli, tma za ní, odkládací stůl před ní, završený kde čím, od léků pro lidi i kočky, přes minivařič, došlou poštu a ábíčko, až po kuličkovou pistoli, ubrousky na svačinu, mísu se sušenkama, ovoce a šlupky od ovoce, na kostky nakrájenej chleba pro koně…

"Tak hele, co vidíš?" zeptala jsem se.

"Okno s odrazem nás dvou, přesně podle zákona optiky, úhel dopadu se rovná…"

"No vidíš. A já vidím bordel."

Zmlkl a cuknul ramenem, páč v tu ránu věděl, do jaké pasti padl.

"Tak se kouknem třeba…" rozhlídl se vlevo, lavice s vrškem svršků, vpravo, kuchyňská linka ucpaná nádobím, s jehož mytím byl na řadě už včera. "Aha, tak nic… Tak se prostě koukni do toho okna a nekoukej jinam. A budem vidět to samý."

"Nebudem." Jednu ruku jsem teatrálně vypjala vůči oknu. "Heleď, co vidíš ty? Sebe a svou matku. A co vidím já? Sebe a svýho syna. Každej vidíme něco úplně jinýho."

"Eh…"

Mírně mu upadla čelist a několik vteřin tak zůstala. Moje vítězství, pro tentokrát a výjimečně, bylo dokonalé.

Završila jsem je proslovem, že holt na mě si nepřijde, páč jednak je po mně a druhak já mám oproti němu ve filozofování tak o pětadvacet let delší praxi.

Až po chvíli se zmátořil a ujistil mě, že on se už dávno vyvíjí samostatně a že jeho filozofický náhled na svět a život je dědičností po mně ovlivněn už jen tak na padesát procent, protože zbytek si už dávno modifikoval vlastní pílí, inteligencí a mimořádnou originalitou.

No, a mně teprv po další chvíli došlo, že jsem tou demonstrací na okně de fakto popřela svoje vlastní tvrzení. Neb jsem svého syna přesvědčila, aby viděl (na okamžik) něco úplně jinýho, než vidět chtěl. Tím, že jsem ho přinutila vidět něco ze dvou různých pohledů.

Pěkný paradox…

Nebo jsem to nepopřela…?