Měli jsme kocoura. Psala jsem o něm.
O tom, že se koncem srpna ztratil, jsem nepsala.
Nepsala jsem o čekání, vyhlížení, volání z okna, ze dveří, o tisíckrát odloženém zlikvidování „kočičího“ koutu s miskami a kočkolitem…
Říkali mi z různých stran, Nebuď smutná, nemuselo se mu nic zlýho stát, kocour je tulák, a zvlášť když je mu kolem roku, chodívá na zkušenou, může se vrátit po týdnech, po měsících… Chceš kočičku? Seženem ti…
Nechtěla jsem.
Otvírala jsem občas v tichu noci okno z kuchyně, kudy chodil od sousedů, k sousedům, kvůli neprůhlednosti na cizí pozemek v okně zdrsnělé sklo, za kterým vždycky zeleně zajiskřily dvě světýlka, když chtěly domů… A zavolala jsem… Občas. Časem už míň. Pak už jsem se jen večer praštila očima o okno a šla dělat něco jinýho.
Před třemi týdny jsem dala kamarádce všechny zásoby kočičího krmení. Paštiky, konzervy, granule.
Zlikvidovala jsem misky. Vymyla je a schovala do spíže. Až dolů a dozadu.
Kočkolit zůstal.
Do Vánoc, říkala jsem si. Ještě do Vánoc.
Včera jsem po dlouhé, dlouhé době otevřela okno do noci. Byla příjemná noc. Chladná, a přece vlídná. Čistá. Stála jsem tam, na hraně té čisté, mlčenlivé tmy, siluety trav a keřů za oknem, tichost po většinu roku neobývaného dvora…
Kocouree… zavolala jsem.
Po dlouhé, dlouhé době.
Pak jsem to okno zas zavřela.
Do Vánoc. Ještě do Vánoc.
Dneska přišel starší kluk ze školy pěšky. – Zmetek jeden puberťáckej, jestli si zas za peníze na autobus koupil kusovku…
Než jsem se stačila byť jen nadechnout k rozčilování, vyhrnul na mě – Mami, já vím, ale počkej, nepil jsem, nekouřil a domů jsem nešel po státní, akorát něco přišlo se mnou… Jsem to potkal po cestě…
To něco, sotva jsem otevřela dveře od předsíně, kam synův pohled opatrně, leč nepřehlédnutelně klouzal, to něco mi napochodovalo do domu.
Ježíš… řekla jsem.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Jo. Přišly Vánoce. Vánoce, co přišly po čtyřech.
Ale pozor. Ty dvě série fotek z dobývání nového území jsou tak trochu Najdi deset rozdílů.
Najděte aspoň jeden. Jeden se dá. Ten důležitej. Víc jsem jich bez podrobného zkoumání nenašla ani já.
Protože:
.
.
.
.
.
.
Jo.
Vánoce přišly po čtyřech, ale vlastně po osmi.
No, a nakonec… Kuk…! – A už nás nech a neotravuj s tím blikáním do očí…
Komentáře: