Po pár dnech, kdy se pořádání prázdnin přelilo od babičky k nám, slyším na „mami“ i „teto“, příbory při chystání na stůl už nepočítám, beru všechny nerez, co máme, vařím do největších hrnců.
Čtvrtek večer: "A co budem vařit zítra?"

"Teto, prosím, něco s knedlíkem, já mám hrozně rád knedlíky…"

"Jóó, knedlíky, s omáčkou! Uho!"

Chmury na čele… – Že si obecné nadšení položilo podmínku knedlíků domácích, nikoli kupovaných, to by až takovej problém nebyl, ale… Ale po masu nakoupeným začátkem týdne je dávno veta a zrovna hovězí bylo tak pěkný, že ve formě bifteků zapadlo do strávníků celý kilo a půl na jedno podání. A v pátek už maso nekoupím, teď v sezóně, zatracený turisti, chataři a chalupáři, jsou jak kobylky…

"A co takhle zítra na houby? Když nasbíráme hříbky, udělám hříbkovou omáčku."

"Jóó, smetanovou…!"

Houbová místa jsou profláklá. I neznalý je pozná podle počtu aut, jimiž je daný les obšancovaný ze všech stran. Zatracený turisti… Moje strávníky přestalo bavit hledat houby hned poté, co zjistili, že by museli hledat.

"Tak jděte támhle na druhou stranu, tam to vypadá dobře…"

"Je tady strašně lidí. Tam jsou taky. Všechno je vysbíraný."

"Ale není."
Vydloubla jsem z trávy a mechu už třetího hříbka jak panenku. Právě z toho ďolíku, co minutu předtím překročili.

Otráveně mi ho pochválili a jali se probírat ghotic metal, přičemž tloukli klackama o stromy do rytmu ghotic metalu, s okázalým znechucením vůči celýmu zalidněnýmu lesu. Když jsem řekla, že to teda tam na druhé straně projdu sama a že jestli toho nenechají, tak ztluču já je, zatvářili se smířeně a na chvíli toho nechali.

Je spousta pouček, jak hledat houby. Že ne v pravidelně uklízeným lese. Ne v suchým lese. (Důvod, proč na houby jezdíme taky autem, jinam než za ves.)

Ale jak v zalidněným lese…?

Tam, kde jiní nehledají.

Tam, odkud šla ta místní babka a nesla koš plnej hřibů. Tam, kde houbaře odrazují do dálky křičící bílé okrojky hub. (Nikomu se nestane, že by nic nepřehlídl, ani té místní babce, co rutinním krokem obchází "svoje" místa, navíc nadšeným okrajováním výstavních hřibů se oko mlží spolehlivě.)
Tam, kde se z lesa nenadějného vchází do plácků houbařova ráje. (Oko i krok to táhne dopředu, pod nohy se moc nekouká.)
Tam, kde plošně rostou ty mrchy hnědavý dřevomorný, občas někým na dálku nalákaným a zblízka zklamaným vztekle rozkopaný. (Mezi nima se toho schová a zklamanému pohledu ujde…)

Rostou. V mechu, trávě, borůvčí i jehličí. Krásný, pravý, dubový i borový, buclatý, pevný, zdravý… Jako malovaný. Ani jeden starej. Samý sladce mlaďounký. Strategie hledání se osvědčovala.

Měla jen jednu nevýhodu. Na počet toho bylo dost, na objem málo. Pořád se to v tom obřím koši, co jsem kdysi dostala k Vánocům, tak nějak ztrácelo kdesi pod půlkou. Sbírka spíš tak na zavařování. Na omáčku bych fakt potřebovala trochu víc těch velkých…

A tak hledám dál, ač tlučení klackem do stromů už zase bubnuje, mladíci jsou ušislyšně velmi nervózní, kde jsem tak dlouho… V borůvčí a mechu prošlapaný cestičky houbařů přede mnou. Do toho mechem vlhce zelenýho ideálně houbovýho podrostu kolem asfaltky se mi ani nechce, kolik tam těch cestiček je, jdu krajem…

Tentokrát do dálky nesvítily odkrojky. Naštěstí to svým papírovým přikrytím svítilo dost, aby do toho člověk nešláp. Tedy, částečným přikrytím, páč to byla nadílka… Ve vlhce zeleným mechu ideálně houbovýho podrostu neforemně rozplesklá plackohromada, čerstvým povětřím už mírně okoralá, ale zavánějící doširoka takovou silou, až to člověkem škublo a rychle ho to odvrátilo jinam. Bodejť, kousek od silnice…

A pak mi to scvaklo. Strategie houbolovu… – Ideální…

Co byste řekli? – Jo, byly tam. Deset jich tam bylo. Nádherných, výstavních, přepychových. Tam, kde jiní houbaři určitě nehledají. V ďolíku hned vedle… okolo… A ač při jejich okrajování unešená až do nebes, ani jsem do toho nešlápla…

Hříbková omáčka byla skvělá. Svým mlaskajícím strávníkům ani kamarádce, jíž jsem donesla ochutnat, jsem samozřejmě neřekla, odkud pochází gnó omáčky. I tenhle příspěvek pro jistotu píšu, až když už je snězeno…